Po dlouhé době…
Tož s psaním, tedy myslím psaním něčeho, ne čehokoliv, to máte stejné, jako třeba s posilováním. Měsíc lenošíte, činku pomocnici vzduchem neproženete, rotoped co stavební parcelu pavoukům přenecháte, švihadlo, věrný to druh Rychlých šípů vzduchem nezasviští a ejhle! Svaly atrofují, kůže povisne, vůle ochabne a pneumatika kol pasu krok zpomalí. Čivy zmrtví a tělo, zbavené imunity, rozmarům počasí snadno podlehne. A není věru lehké vyhublým ručkám jejich zhruba oblý tvar vrátit, rachitický hrudní košíček novým čerstvým vzduchem naplnit, bacila, hosta nevítaného na tchýni odehnat a oko tukovou blánou potažené původní jiskrou svěžesti znovu rozzářit.
Nejinak to bylo poslední týdny se mnou a mým psaním. Své šedé buňky mozkové, jak s oblibou říkává mistr Poirot, nechal jsem zahálet pohříchu dlouho a výsledek se spolehlivě dostavil. Kdykoliv jsme od té doby se mým věrným přítelem Acerem zasedli k dříve tolik oblíbené literární seanci, abychom vaše duše přívalem vtipných glos, hlubokých filosofických úvah, bystrých postřehů, investigativních sond, uměleckých paralel, parabol, hyperbol a přímek potěšili, nestalo se nic. Jen prst múzou spisovatelskou nevedený chvěl se nad panenskou klávesnicí a kurzor výsměšně blikal v levém horním rohu bílé obrazovky. Bylo mi třeba vpravdě mohutného impulsu, aby opět rozproudil uměleckou krev v mých zkornatělých tepnách.
Tím impulsem byla naše letošní účast na takzvaném vinobraní, pořádaném každoročně v osudových Sudoměřicích velkým bratrem Horáčkem. Pokud si, laskavý čtenáři, od následujících řádků slibuješ popis romantické lidové slavnosti, kde výskající děvčice, pod klenbou sklípku roztáčejí mnohavrstevné sukně moravských krojů v mámivý kolotoč, kde horní chlapci s kosárkem výbojně vztyčeným, sklenku frankovky v pravé ruce levou vyšroubovávají rozpálené žárovky ze stylových svítidel, kde paličky cimbálu do kuropění víří ve strunách a tklivé tremolo houslí slzy dojetí do očí zahraničních účastníků vnáší, potom, laskavý romantický čtenáři, opusť tyto řádky a vyhni se kolizi s krutou realitou.
Jen pro ilustraci: Na popisovaném vinobraní se vypilo ve zhruba třiceti lidech dvě stě piv. Ale od začátku. Někteří z nás odstartovali veselici už o den dříve u výše zmíněného Míti Horáčka ve sklípku, přičemž zde strávený večer se nejvíc podobá tomu, co si Pražák - nezasvěcenec od jižní Moravy slibuje. K jeho základním rysům patří mimo jiné to, že už cestou z auta ke dveřím sklepa (cca 2-3m ) jsou do vás nality dle počtu již přítomných tři až osm panáků slivovice, takže v páté minutě pobytu máte v krvi 1,5 až 3 ampéry, tedy promile alkoholu. Následuje košt všech Míťových vín tzv. trenažér, který už mnozí účastníci opouštějí za vydatné vzájemné hospodářské rady a pomoci. Teprve poté začíná volná zábava sestávající převážně z konzumace dříve okoštovaného, doprovázené zpěvem písní: „Takhle po mě ještě nikdo nevystartoval“ a „Frankie Dlouhán“. Stav, který si návštěvou Horáčkovic sklepu uženete, se pak nedá označit termínem opilost. Jedná se totiž o prostou otravu alkoholem, přičemž povolené ztráty na lidech se pohybují okolo třiceti procent, čímž se nemůže pochlubit žádná armáda na světě.
V duchu stejné filosofie začal i den D. Zhruba dvě hodiny před oficiálním začátkem akce se před klubovnou sudoměřických zahrádkářů poflakovalo několik desítek lidí a zhruba stejný počet lahví slivovice. Díky nejfrekventovanější společenské frázi „brzdíš sklo“, ethanol, dobrý sluha a ještě lepší pán společně s endorfinem, enzymem poťouchlým, čile zaplavovali krevní řečiště a nálada zúčastněných stoupala po pomyslné hyperbole. V militantní činnosti vlévání panáků do ubohých obětí vynikala ten večer (ostatně jako vždy) naše kamarádka přezdívaná Holčička. I v situaci, kdy jsem si v pudu sebezáchovy zalepil pusu gafou, podařilo se jí vpravit mi trnkový nektar do organismu uchem. Stačilo, než ne pár minut usnout…
Slavnost samotnou odstartovala opulentní žranice Neronova formátu. Chyběly snad jen vestálky a otrávené datle. Nechyběly naopak hluboké filosofické, ba státotvorné debaty, kterýmžto dodávaly věrohodnosti naše mastné huby, neboť na jižní Moravě se mastí sádlem i vanilková zmrzlina.
Následoval nesmělý, zhruba dvanáctiminutový pokus o infiltraci moravské kultury v podání cimbalistky a houslisty. Pokus, který ovšem v rozjařené atmosféře společnosti rozebírající částečně výsledky posledního kola soutěže Česko hledá superstar, částečně výsledky posledního kola Gambrinus ligy a částečně alternativní možnosti řešení situace v pásmu Gazy, neměl naději na úspěch. Následně jsem i já rozezvučel struny svého překližkového varyta a to prosím dobrovolně, ba s chutí, což svědčí o tom, že ručička budíku mého alkoholometru přelezla přinejmenším čtyři ampéry. Košatou harmonii horňáckých písní vystřídala moje osvědčená směska trampských melodií, odborníky označovaná jako forma pětkrát H moll, jednou D dur. Když jsem byl v nejlepším, když obličeje posluchačů začaly se pokrývat svěží zelení a jebák na alergickém nose kolegy Novotného začínal nabývat rozměrů Nanga Parbat včetně sněhové čepičky, byla mi podnapilým folklorním houslistou odebrána kytara a obdržel jsem housle. A šmytec. Po několika minutách jsem zjistil, že jedna z houslových strun je takřka stoprocentně G, což mě sice potěšilo, ale jinak bylo venkoncem k prdu, neboť se právě hrála jakási lechtivá píseň v E dur, kde géčko prakticky nevyužijete. Nakonec, vzhledem k tomu, že se k všeobecnému hudebnímu grupáči připojil se svou kytarou i náš bývalý manažer František, který tóninu jakožto buržoazní přežitek obecně neuznává a improvizuje dle hesla „všechno řeší chromatika“, ztratil jsem zábrany a pokusil se na zmíněné géčko zahrát Oranžový expres. Do jaké míry jsem se s výzvou bluegrassového evergreenu vypořádal nevím, neboť jsem během svého sólového výstupu dvakrát usnul. Nakonec jsem ubohou strunu přetrhl a zlomil smyčec, což bylo publikem kvitováno s neskrývanou úlevou. Náš zvukař Míra začal dokonce radostí tančit, následkem čehož se mu opotily brýle a vyhřezla plotýnka.
V tu chvíli nějakého debila, a myslím, že jsem to byl já, napadlo, že jsme ještě nekoštovali burčák… Pokud je, moji milí přátelé, pravda, že člověk má každý rok vypít tolik litrů burčáku, kolik litrů má krve, já mám litrů krve dvanáct. Pokud jste již ve svém životě pocítili zrádnost tohoto nápoje, jistě pochopíte, že další průběh událostí je pro mě zahalen milosrdnou rouškou tajemství a nemohu o něm tedy podat hodnověrné svědectví. Poslední obrázek, který mi před smrtí utkvěl v paměti je Holčička, lijící slivovici do ozvučného otvoru mé už tak dost opilé kytary.
Na závěr dnešní reportáže dovolím si vyjádřit přesvědčení, že profesor Zdeněk Nejedlý by z nás všech měl radost, neboť jsme celý víkend postupovali zcela v duchu hesla jeho oblíbeného hrdlořeza Jana Žižky. „Nepřátel se nelekejte a hlavně na množství nehleďte!“
Tož s psaním, tedy myslím psaním něčeho, ne čehokoliv, to máte stejné, jako třeba s posilováním. Měsíc lenošíte, činku pomocnici vzduchem neproženete, rotoped co stavební parcelu pavoukům přenecháte, švihadlo, věrný to druh Rychlých šípů vzduchem nezasviští a ejhle! Svaly atrofují, kůže povisne, vůle ochabne a pneumatika kol pasu krok zpomalí. Čivy zmrtví a tělo, zbavené imunity, rozmarům počasí snadno podlehne. A není věru lehké vyhublým ručkám jejich zhruba oblý tvar vrátit, rachitický hrudní košíček novým čerstvým vzduchem naplnit, bacila, hosta nevítaného na tchýni odehnat a oko tukovou blánou potažené původní jiskrou svěžesti znovu rozzářit.
Nejinak to bylo poslední týdny se mnou a mým psaním. Své šedé buňky mozkové, jak s oblibou říkává mistr Poirot, nechal jsem zahálet pohříchu dlouho a výsledek se spolehlivě dostavil. Kdykoliv jsme od té doby se mým věrným přítelem Acerem zasedli k dříve tolik oblíbené literární seanci, abychom vaše duše přívalem vtipných glos, hlubokých filosofických úvah, bystrých postřehů, investigativních sond, uměleckých paralel, parabol, hyperbol a přímek potěšili, nestalo se nic. Jen prst múzou spisovatelskou nevedený chvěl se nad panenskou klávesnicí a kurzor výsměšně blikal v levém horním rohu bílé obrazovky. Bylo mi třeba vpravdě mohutného impulsu, aby opět rozproudil uměleckou krev v mých zkornatělých tepnách.
Tím impulsem byla naše letošní účast na takzvaném vinobraní, pořádaném každoročně v osudových Sudoměřicích velkým bratrem Horáčkem. Pokud si, laskavý čtenáři, od následujících řádků slibuješ popis romantické lidové slavnosti, kde výskající děvčice, pod klenbou sklípku roztáčejí mnohavrstevné sukně moravských krojů v mámivý kolotoč, kde horní chlapci s kosárkem výbojně vztyčeným, sklenku frankovky v pravé ruce levou vyšroubovávají rozpálené žárovky ze stylových svítidel, kde paličky cimbálu do kuropění víří ve strunách a tklivé tremolo houslí slzy dojetí do očí zahraničních účastníků vnáší, potom, laskavý romantický čtenáři, opusť tyto řádky a vyhni se kolizi s krutou realitou.
Jen pro ilustraci: Na popisovaném vinobraní se vypilo ve zhruba třiceti lidech dvě stě piv. Ale od začátku. Někteří z nás odstartovali veselici už o den dříve u výše zmíněného Míti Horáčka ve sklípku, přičemž zde strávený večer se nejvíc podobá tomu, co si Pražák - nezasvěcenec od jižní Moravy slibuje. K jeho základním rysům patří mimo jiné to, že už cestou z auta ke dveřím sklepa (cca 2-3m ) jsou do vás nality dle počtu již přítomných tři až osm panáků slivovice, takže v páté minutě pobytu máte v krvi 1,5 až 3 ampéry, tedy promile alkoholu. Následuje košt všech Míťových vín tzv. trenažér, který už mnozí účastníci opouštějí za vydatné vzájemné hospodářské rady a pomoci. Teprve poté začíná volná zábava sestávající převážně z konzumace dříve okoštovaného, doprovázené zpěvem písní: „Takhle po mě ještě nikdo nevystartoval“ a „Frankie Dlouhán“. Stav, který si návštěvou Horáčkovic sklepu uženete, se pak nedá označit termínem opilost. Jedná se totiž o prostou otravu alkoholem, přičemž povolené ztráty na lidech se pohybují okolo třiceti procent, čímž se nemůže pochlubit žádná armáda na světě.
V duchu stejné filosofie začal i den D. Zhruba dvě hodiny před oficiálním začátkem akce se před klubovnou sudoměřických zahrádkářů poflakovalo několik desítek lidí a zhruba stejný počet lahví slivovice. Díky nejfrekventovanější společenské frázi „brzdíš sklo“, ethanol, dobrý sluha a ještě lepší pán společně s endorfinem, enzymem poťouchlým, čile zaplavovali krevní řečiště a nálada zúčastněných stoupala po pomyslné hyperbole. V militantní činnosti vlévání panáků do ubohých obětí vynikala ten večer (ostatně jako vždy) naše kamarádka přezdívaná Holčička. I v situaci, kdy jsem si v pudu sebezáchovy zalepil pusu gafou, podařilo se jí vpravit mi trnkový nektar do organismu uchem. Stačilo, než ne pár minut usnout…
Slavnost samotnou odstartovala opulentní žranice Neronova formátu. Chyběly snad jen vestálky a otrávené datle. Nechyběly naopak hluboké filosofické, ba státotvorné debaty, kterýmžto dodávaly věrohodnosti naše mastné huby, neboť na jižní Moravě se mastí sádlem i vanilková zmrzlina.
Následoval nesmělý, zhruba dvanáctiminutový pokus o infiltraci moravské kultury v podání cimbalistky a houslisty. Pokus, který ovšem v rozjařené atmosféře společnosti rozebírající částečně výsledky posledního kola soutěže Česko hledá superstar, částečně výsledky posledního kola Gambrinus ligy a částečně alternativní možnosti řešení situace v pásmu Gazy, neměl naději na úspěch. Následně jsem i já rozezvučel struny svého překližkového varyta a to prosím dobrovolně, ba s chutí, což svědčí o tom, že ručička budíku mého alkoholometru přelezla přinejmenším čtyři ampéry. Košatou harmonii horňáckých písní vystřídala moje osvědčená směska trampských melodií, odborníky označovaná jako forma pětkrát H moll, jednou D dur. Když jsem byl v nejlepším, když obličeje posluchačů začaly se pokrývat svěží zelení a jebák na alergickém nose kolegy Novotného začínal nabývat rozměrů Nanga Parbat včetně sněhové čepičky, byla mi podnapilým folklorním houslistou odebrána kytara a obdržel jsem housle. A šmytec. Po několika minutách jsem zjistil, že jedna z houslových strun je takřka stoprocentně G, což mě sice potěšilo, ale jinak bylo venkoncem k prdu, neboť se právě hrála jakási lechtivá píseň v E dur, kde géčko prakticky nevyužijete. Nakonec, vzhledem k tomu, že se k všeobecnému hudebnímu grupáči připojil se svou kytarou i náš bývalý manažer František, který tóninu jakožto buržoazní přežitek obecně neuznává a improvizuje dle hesla „všechno řeší chromatika“, ztratil jsem zábrany a pokusil se na zmíněné géčko zahrát Oranžový expres. Do jaké míry jsem se s výzvou bluegrassového evergreenu vypořádal nevím, neboť jsem během svého sólového výstupu dvakrát usnul. Nakonec jsem ubohou strunu přetrhl a zlomil smyčec, což bylo publikem kvitováno s neskrývanou úlevou. Náš zvukař Míra začal dokonce radostí tančit, následkem čehož se mu opotily brýle a vyhřezla plotýnka.
V tu chvíli nějakého debila, a myslím, že jsem to byl já, napadlo, že jsme ještě nekoštovali burčák… Pokud je, moji milí přátelé, pravda, že člověk má každý rok vypít tolik litrů burčáku, kolik litrů má krve, já mám litrů krve dvanáct. Pokud jste již ve svém životě pocítili zrádnost tohoto nápoje, jistě pochopíte, že další průběh událostí je pro mě zahalen milosrdnou rouškou tajemství a nemohu o něm tedy podat hodnověrné svědectví. Poslední obrázek, který mi před smrtí utkvěl v paměti je Holčička, lijící slivovici do ozvučného otvoru mé už tak dost opilé kytary.
Na závěr dnešní reportáže dovolím si vyjádřit přesvědčení, že profesor Zdeněk Nejedlý by z nás všech měl radost, neboť jsme celý víkend postupovali zcela v duchu hesla jeho oblíbeného hrdlořeza Jana Žižky. „Nepřátel se nelekejte a hlavně na množství nehleďte!“
