V čase vánočním...
Moderní neklidná, roztěkaná, nervózní a uspěchaná doba zahnívajícího a parazitujícího stádia kapitalismu nám věru mnoho jistot neposkytuje. Je nám tudíž dlužno upínat se k těm nemnoha jistotám, o které se náš život ještě může opřít. Víme například, že českého, dříve zlatého slavíka vyhraje jako každý rok i ten příští Karel Gott, což nás při placení složenek, zdravotní pojišťovnou vystavených jistě potěší. I ve frontě na pracovním úřadě nás může hřát vědomí, že Pomeje Bartošovou stále miluje a Lucie Bílá už zase nemá chlapa, či zase ještě nemá chlapa. Můžeme vzdorovat vichrům zběsilé doby pevně zakotveni u vědomí, že Irům nepůjčíme ani floka, neb ad jedna nemusíme, ad dvě nemáme.
A právě čas vánoční nabízí nám ony pevné body, o které páka opřená mohla by pohnout zemí. Nemám ovšem na mysli nekonečné prostory duchovní, v kterých se prosťáček disponující pouze klasickým socialistickým vzděláním víceméně ztrácí, ale věc mnohem prozaičtější. Televizní obrazovku. Sedíc těch několik svátečních dní před onou prožluklou elektronkou (v tuto chvíli se omlouvám všem pokročilým uživatelům LCD či plazmových televizorů), nemůžeme být překvapeni. Víme například, že dříve, neb později uzříme mladičkou Libušku Šafránkovou pádící na bílém koni zasněženou plání a pronásledovanou, v závorce marně, profesionálním princem Trávníčkem, který v tu chvíli ještě netuší, že o pár vteřin později, po doběhnutí titulků ho prakem sundá z koně v lese skrytý Josef Abrhám. Víme, že stejně jako každý rok bude rozesmátý Vladimír král Miroslav Ráth - promiňte Ráž projíždět svým komunistickým rájem a davy okolostojících debilů budou hulákat estébácké „kdo překáží naší práci, ať se bez milosti skácí“. Můžeme si být jisti, že Mac Culkin bude opět sám doma, neboť jeho evidentně dementní matka si, jako každý rok, nebude schopná vzpomenout, co vlastně doma zapomněla. "Syna paní Mac Culkinová. Syna…" A pokud Vám to, vážení přátelé, pomůže překonat předvánoční stres, mohu Vám dopředu prozradit, že Richard Geere, se pro Julii Roberts vrátí, i když to bude až v samém závěru filmu, takže to, co pravděpodobně následovalo si, ostatně jako každý rok, neužijete. Ovšem, pokud i ve svatou noc stojíte o scény tohoto typu, zapněte si po návratu z půlnoční nějakou komerční stanici. Bude to tam.
Pokud máte, podobně jako já, při sledování pohádek neodbytnou touhu sarkasticky fandit té špatné straně, nenechte si ujít Prince a Večernici, kde se tvůrcům geniálně podařilo vyprofilovat prince jako totálně neschopného hňupa, který se bez pomoci tří guvernantů ani nevykaká a kterému nemůže fandit ani podobně postižené děcko. Bohužel, jeho navýsost sympatický protějšek čaroděj Radek Mrakomor Brzobohatý opět, ostatně jako každý rok, prohraje. Škoda. Nicméně ryze česká jistota jistě. Dalšího hňupoidního prince obdržíte v další klasice. Princezna se zlatou hvězdou. Osobně velmi pochybuji, zda král, který nepozná svou milou jen díky tomu, že si tato přehodí přes hlavu kapuci z dobově populárního leskyma a ještě k tomu tvrdí, že se jedná o myší kožíšek je vůbec způsobilý vládnout čemukoli. Ale s verši typu „kdo se k tomu přichomýt, tedy hnal ho všechen lid“ a s husitskými tradicemi v zádech a v našich podmínkách… Jen škoda krále Kazisvěta. Ze všech zúčastněných v této pohádce jediný věděl co chce a byl schopný pro to něco udělat. Ale v našich podmínkách… Další jistotu Vám nabídne Šíleně smutná princezna, kde je paní Vondráčková ještě šíleně smutná dle scénáře a ne z justiční mánie svých dvou nejlepších kamarádů Martina a Michala. V této souvislosti doporučuji taktéž sváteční vydání pořadu Chcete mě… Navíc Helenku v této pohádce uvidíte tak, jak vypadala v originále…
Na Silvestra budeme opět, stejně jako naši dědové a otcové hýkat nadšením nad zjištěním, že přežraný bernardýn suchý chleba nežere a Vladimír Menšík v myslivecké uniformě vám řekne tu o tom svítícím hovně. Po půlnoci bude určitě Vlasta Burian, který ostatně naše kinematografické svátky zachraňuje už cirka osmdesát let a pořád je aktuálnější, než zprávy na ČT 1.
Nu, a budete-li se chtít na nový rok zabít Mrazíkem ve stylu k lesu čelem k Ivanovi zády, je to vaše věc. Ostatně o tento způsob sebevraždy snaží se už přinejmenším třetí generace. Za sebe mohu říci, že znám i citlivější postsilvestrovská dávidla. Například novoroční projev prezidenta republiky, který je už od dob první republiky geniálně naplánován přesně na chvíli, kdy silvestrovská opilost pozvolna přechází do novoroční kocoviny, což je kombinace tak rafinovaně smrtící, že ji nemohl vymyslet žádný blbec a její vliv na úmrtnost v České republice by byla jistě zajímavým tématem pro nějakou sociologickou studii.
Poslední jistota, kterou Vám vánoční televizní obrazovka nabídne je ta, že tam rozhodně neuvidíte nás, ani nikoho nám podobného. A proto je moc dobře, že jste Vy přišli za námi a my přijeli za Vámi. A dokud to tak bude fungovat, budeme mít proč psát písničky, jezdit za Vámi a hrát. A to je taky jistota. Klidný advent a krásné Vánoce…
Moderní neklidná, roztěkaná, nervózní a uspěchaná doba zahnívajícího a parazitujícího stádia kapitalismu nám věru mnoho jistot neposkytuje. Je nám tudíž dlužno upínat se k těm nemnoha jistotám, o které se náš život ještě může opřít. Víme například, že českého, dříve zlatého slavíka vyhraje jako každý rok i ten příští Karel Gott, což nás při placení složenek, zdravotní pojišťovnou vystavených jistě potěší. I ve frontě na pracovním úřadě nás může hřát vědomí, že Pomeje Bartošovou stále miluje a Lucie Bílá už zase nemá chlapa, či zase ještě nemá chlapa. Můžeme vzdorovat vichrům zběsilé doby pevně zakotveni u vědomí, že Irům nepůjčíme ani floka, neb ad jedna nemusíme, ad dvě nemáme.
A právě čas vánoční nabízí nám ony pevné body, o které páka opřená mohla by pohnout zemí. Nemám ovšem na mysli nekonečné prostory duchovní, v kterých se prosťáček disponující pouze klasickým socialistickým vzděláním víceméně ztrácí, ale věc mnohem prozaičtější. Televizní obrazovku. Sedíc těch několik svátečních dní před onou prožluklou elektronkou (v tuto chvíli se omlouvám všem pokročilým uživatelům LCD či plazmových televizorů), nemůžeme být překvapeni. Víme například, že dříve, neb později uzříme mladičkou Libušku Šafránkovou pádící na bílém koni zasněženou plání a pronásledovanou, v závorce marně, profesionálním princem Trávníčkem, který v tu chvíli ještě netuší, že o pár vteřin později, po doběhnutí titulků ho prakem sundá z koně v lese skrytý Josef Abrhám. Víme, že stejně jako každý rok bude rozesmátý Vladimír král Miroslav Ráth - promiňte Ráž projíždět svým komunistickým rájem a davy okolostojících debilů budou hulákat estébácké „kdo překáží naší práci, ať se bez milosti skácí“. Můžeme si být jisti, že Mac Culkin bude opět sám doma, neboť jeho evidentně dementní matka si, jako každý rok, nebude schopná vzpomenout, co vlastně doma zapomněla. "Syna paní Mac Culkinová. Syna…" A pokud Vám to, vážení přátelé, pomůže překonat předvánoční stres, mohu Vám dopředu prozradit, že Richard Geere, se pro Julii Roberts vrátí, i když to bude až v samém závěru filmu, takže to, co pravděpodobně následovalo si, ostatně jako každý rok, neužijete. Ovšem, pokud i ve svatou noc stojíte o scény tohoto typu, zapněte si po návratu z půlnoční nějakou komerční stanici. Bude to tam.
Pokud máte, podobně jako já, při sledování pohádek neodbytnou touhu sarkasticky fandit té špatné straně, nenechte si ujít Prince a Večernici, kde se tvůrcům geniálně podařilo vyprofilovat prince jako totálně neschopného hňupa, který se bez pomoci tří guvernantů ani nevykaká a kterému nemůže fandit ani podobně postižené děcko. Bohužel, jeho navýsost sympatický protějšek čaroděj Radek Mrakomor Brzobohatý opět, ostatně jako každý rok, prohraje. Škoda. Nicméně ryze česká jistota jistě. Dalšího hňupoidního prince obdržíte v další klasice. Princezna se zlatou hvězdou. Osobně velmi pochybuji, zda král, který nepozná svou milou jen díky tomu, že si tato přehodí přes hlavu kapuci z dobově populárního leskyma a ještě k tomu tvrdí, že se jedná o myší kožíšek je vůbec způsobilý vládnout čemukoli. Ale s verši typu „kdo se k tomu přichomýt, tedy hnal ho všechen lid“ a s husitskými tradicemi v zádech a v našich podmínkách… Jen škoda krále Kazisvěta. Ze všech zúčastněných v této pohádce jediný věděl co chce a byl schopný pro to něco udělat. Ale v našich podmínkách… Další jistotu Vám nabídne Šíleně smutná princezna, kde je paní Vondráčková ještě šíleně smutná dle scénáře a ne z justiční mánie svých dvou nejlepších kamarádů Martina a Michala. V této souvislosti doporučuji taktéž sváteční vydání pořadu Chcete mě… Navíc Helenku v této pohádce uvidíte tak, jak vypadala v originále…
Na Silvestra budeme opět, stejně jako naši dědové a otcové hýkat nadšením nad zjištěním, že přežraný bernardýn suchý chleba nežere a Vladimír Menšík v myslivecké uniformě vám řekne tu o tom svítícím hovně. Po půlnoci bude určitě Vlasta Burian, který ostatně naše kinematografické svátky zachraňuje už cirka osmdesát let a pořád je aktuálnější, než zprávy na ČT 1.
Nu, a budete-li se chtít na nový rok zabít Mrazíkem ve stylu k lesu čelem k Ivanovi zády, je to vaše věc. Ostatně o tento způsob sebevraždy snaží se už přinejmenším třetí generace. Za sebe mohu říci, že znám i citlivější postsilvestrovská dávidla. Například novoroční projev prezidenta republiky, který je už od dob první republiky geniálně naplánován přesně na chvíli, kdy silvestrovská opilost pozvolna přechází do novoroční kocoviny, což je kombinace tak rafinovaně smrtící, že ji nemohl vymyslet žádný blbec a její vliv na úmrtnost v České republice by byla jistě zajímavým tématem pro nějakou sociologickou studii.
Poslední jistota, kterou Vám vánoční televizní obrazovka nabídne je ta, že tam rozhodně neuvidíte nás, ani nikoho nám podobného. A proto je moc dobře, že jste Vy přišli za námi a my přijeli za Vámi. A dokud to tak bude fungovat, budeme mít proč psát písničky, jezdit za Vámi a hrát. A to je taky jistota. Klidný advent a krásné Vánoce…