Když jaro zaťukalo na dveře, aneb minická romance.
Jaro k nám na vesnici přichází pomalu a nerado. Několikrát vystrčí ze závějí své hlavy hlávky zelí z Jindřiščiny nesklizené loňské úrody a hned je zas přikryje nový koberec sněhu. Několikrát se rozběhne naší stodolou veselý potůček laškovně odnášející do obecní strouhy zemědělské náčiní a hned se zas promění v ledovou plochu pro tchoře - rychlobruslaře. Několikrát pošimrá nesmělé slunce svými paprsky čidlo elektrického teploměru a hned se zas schová za duchny sněhových mraků. Několikrát odšroubuje otec starosta večer radlici sněhového pluhu z traktoru Laurin a Klement 1921 aby ji ráno opět přišrouboval. Několikrát odloží naši spoluobčané pánského pohlaví zmijovky a hned zas pleše ofouklé kvapně přikrývají.
Dlouho, předlouho nechává na sebe jaro čekat na drsném jihočeském venkově. Až jednoho dne… Již probuzení onoho dne je jiné, zvláštní. Oko nechápavě mrká do studeného ještě, ale přeci jarního sluníčka a chřípí ovane z maštale přicházející vzrušující pach rozmrzlých chcíplých krys. Sůl, v zimě na cestách nasbíraná, opadá z podběhů a prahů aut a plechy rozkvetou novou, svěží rzí. Z půdy zmizí neuklizený sníh a stropy v celém domě ožijí mapami fantastických světadílů. V koupelně zjistím, že na mé dávno již ne adolescentní tváři vyrazily svěží zelené pupeny a v kuchyni zabiju svoji první letošní mouchu. Kuchyňskou linku obsadí nová agilní generace mravenců nenechavců. V ten den visí něco ve vzduchu a to něco je konečně jaro.
Cítí to všichni. Na dvory a dvorky se vyrojí babky v šátcích, zástěrách a vlněných punčochách a s překvapující energií přesunují hromady zetlelého listí z jedné strany dvoru na druhou a zase zpět. Vesnicí se rozlehnou rány kladiv, kterými mužové, družstevníci kovaní, zatloukají hřebíky. Nevím sice, proč právě počátkem jara rozhodnou se vesničtí muži zatloukat hřebíky, do čeho a s jakým cílem je vlastně zatloukají, nicméně činí tak všichni a s nevšední vervou. Taktéž počnou mýti auta vesměs tuzemského původu a předrevolučního roku výroby. Nutno poznamenat, že většina vozů odstranění víceméně ochranné vrstvy zimní špíny nevydrží a rozpadne se na prvotní součástky. Bývá pak zhusta nahrazena jinými vozy tuzemského původu a předrevolučního roku výroby. Když nesmělé jarní slunce skryje se za obzor a tma znemožní mužům jihočeským zatloukání hřebíků jakož i mytí aut, uchýlí se tito do humnům přilehlých dílniček, kde za mdlého svitu čtyřicetiwattových žárovek jmou se brousiti. Brousí cokoli a čímkoli. Brousí pily, sekyry, rezavé radlice pluhů, brousí i po generace uchovávaná ruchadla bratří Veverků. Brousí srpy, kosy, motyky, rýče, krumpáče, vrtáky, nůžky, dláta, ba i stříbrné příborové nože z babiččiny svatební výbavy. Brousí smirkovými papíry, brousky, pilníky, karborundem, pískovcovým šutrem i megavýkonovým nanobrousítkem z tykrávovoletelešopingu.
I v zdegenerované zvěři se probudí dávný pud a jme se každá
Svým způsobem vítat jaro. Zmámené srnky se zmateně motají na silnicích před projíždějícími čerstvě umytými vozy tuzemské výroby, ptactvo pohrdlivě přehlíží nacpané obecní krmítko a krátících se nocích provádějí kočky na střechách harašment. V přeplněných žumpách vesle bublá a zvědavé trepky nastavují své bičíky prvním paprskům jarního slunce. Když i tchoř samotář opustí svůj zimní úkryt a vejce ptačí chřipkou nakažená jme se lačně vysávat, začne obvykle sněžit. A to už jen tak. Jen aby se neřeklo, že paní zima neodešla se ctí.
V tomto voňavém a příslibů plném období začne Jindřiška vyvíjet nezvyklou, pro ni přímo patologickou, hyperaktivitu. Časně po obědě, někdy okolo třetí hodiny, se obalí svetry, mikinami a šálami, na nožky navleče patery punčocháče a vyzbrojena přerozličnými instrumenty vesměs mně neznámého účelu, vyrazí s výrazem Hanibala do širokých a zrádných luhů naší zahrady pokořit přírodu. Jedna z jejích oblíbených jarních aktivit je to, čemu sama říká zastřihávání stromků. S tím, co se tímto termínem skutečně rozumí, má ovšem její činnost pramálo společného. Vypadá asi takto: Jindřiška v oděvu ne nepodobném výstroji prvních dobyvatelů Měsíce stojí se stoickým klidem nad čerstvě zasazeným stromkem, který krom miniaturního kmínku disponuje pouze dvěma zanedbatelnými větvičkami. V levé ruce třímá knihu „Naše zahrada“ od kolektivu autorů čítající 489 stran. V pravé pak zahradnické nůžky výhodně zakoupené v prodejně „Vše za třicet devět“. Náhodnému pozorovateli by se mohlo zdát, že se dlouhé desítky minut neděje nic. Jen vítr si pohrává s ohmatanými stránkami knihy a žlutozelení zvonci usedají na Jindřiščina nehybná ramena, považujíc ji za strašáka. Bystrému a trpělivému pozorovateli však přeci jen neunikne drobný pohyb. Jindřiščiny oči se v dlouhém intervalu upírají střídavě do rozevřené knihy a na ubohý stromeček. Po době připomínající věčnost se pomalu pohne pravice mé ženy třímající napodobeninu nůžek a pomalu a rozvážně odstřihne jednu ze zanedbatelných větviček. Poté co se její pohled upne zpět ke stránce knihy, ještě chvíli se neděje nic. Poté letí na zem kniha i střižný nástroj a následuje zlostný válečný tanec, ze kterého i pomalejší jedinec usoudí, že z oněch dvou větviček ustřihla Jindřiška tu špatnou. Připustíme-li, že měla vůbec něco stříhat.
K dalším Jindřiščiným oblíbeným jarním činnostem patří sklizeň loňské úrody a její následné kompostování, nakupování kvanta sazenic pro úrodu další, které pak dlouhé měsíce, ba roky, čekají v kelímcích od jogurtu v maštali na svou příležitost. Dále pak zrytí všech možných záhonů za pomoci automatického rýče s typovým označením Brož Jan BMW M1.
Ó, jak krásné jsi. Jaro na vesnici… Oč jste ochuzeni ubozí Pražáci, kteří žehráte na každé stéblo trávy, jež betonem vašeho chodníku prodralo se na světlo, hlásíc se o své právo na život. Víte prd. Jestli chcete vědět, jak život opravdu vypadá, opusťte své betonové škatule a přijeďte k nám. Na vesnici…
Jaro k nám na vesnici přichází pomalu a nerado. Několikrát vystrčí ze závějí své hlavy hlávky zelí z Jindřiščiny nesklizené loňské úrody a hned je zas přikryje nový koberec sněhu. Několikrát se rozběhne naší stodolou veselý potůček laškovně odnášející do obecní strouhy zemědělské náčiní a hned se zas promění v ledovou plochu pro tchoře - rychlobruslaře. Několikrát pošimrá nesmělé slunce svými paprsky čidlo elektrického teploměru a hned se zas schová za duchny sněhových mraků. Několikrát odšroubuje otec starosta večer radlici sněhového pluhu z traktoru Laurin a Klement 1921 aby ji ráno opět přišrouboval. Několikrát odloží naši spoluobčané pánského pohlaví zmijovky a hned zas pleše ofouklé kvapně přikrývají.
Dlouho, předlouho nechává na sebe jaro čekat na drsném jihočeském venkově. Až jednoho dne… Již probuzení onoho dne je jiné, zvláštní. Oko nechápavě mrká do studeného ještě, ale přeci jarního sluníčka a chřípí ovane z maštale přicházející vzrušující pach rozmrzlých chcíplých krys. Sůl, v zimě na cestách nasbíraná, opadá z podběhů a prahů aut a plechy rozkvetou novou, svěží rzí. Z půdy zmizí neuklizený sníh a stropy v celém domě ožijí mapami fantastických světadílů. V koupelně zjistím, že na mé dávno již ne adolescentní tváři vyrazily svěží zelené pupeny a v kuchyni zabiju svoji první letošní mouchu. Kuchyňskou linku obsadí nová agilní generace mravenců nenechavců. V ten den visí něco ve vzduchu a to něco je konečně jaro.
Cítí to všichni. Na dvory a dvorky se vyrojí babky v šátcích, zástěrách a vlněných punčochách a s překvapující energií přesunují hromady zetlelého listí z jedné strany dvoru na druhou a zase zpět. Vesnicí se rozlehnou rány kladiv, kterými mužové, družstevníci kovaní, zatloukají hřebíky. Nevím sice, proč právě počátkem jara rozhodnou se vesničtí muži zatloukat hřebíky, do čeho a s jakým cílem je vlastně zatloukají, nicméně činí tak všichni a s nevšední vervou. Taktéž počnou mýti auta vesměs tuzemského původu a předrevolučního roku výroby. Nutno poznamenat, že většina vozů odstranění víceméně ochranné vrstvy zimní špíny nevydrží a rozpadne se na prvotní součástky. Bývá pak zhusta nahrazena jinými vozy tuzemského původu a předrevolučního roku výroby. Když nesmělé jarní slunce skryje se za obzor a tma znemožní mužům jihočeským zatloukání hřebíků jakož i mytí aut, uchýlí se tito do humnům přilehlých dílniček, kde za mdlého svitu čtyřicetiwattových žárovek jmou se brousiti. Brousí cokoli a čímkoli. Brousí pily, sekyry, rezavé radlice pluhů, brousí i po generace uchovávaná ruchadla bratří Veverků. Brousí srpy, kosy, motyky, rýče, krumpáče, vrtáky, nůžky, dláta, ba i stříbrné příborové nože z babiččiny svatební výbavy. Brousí smirkovými papíry, brousky, pilníky, karborundem, pískovcovým šutrem i megavýkonovým nanobrousítkem z tykrávovoletelešopingu.
I v zdegenerované zvěři se probudí dávný pud a jme se každá
Svým způsobem vítat jaro. Zmámené srnky se zmateně motají na silnicích před projíždějícími čerstvě umytými vozy tuzemské výroby, ptactvo pohrdlivě přehlíží nacpané obecní krmítko a krátících se nocích provádějí kočky na střechách harašment. V přeplněných žumpách vesle bublá a zvědavé trepky nastavují své bičíky prvním paprskům jarního slunce. Když i tchoř samotář opustí svůj zimní úkryt a vejce ptačí chřipkou nakažená jme se lačně vysávat, začne obvykle sněžit. A to už jen tak. Jen aby se neřeklo, že paní zima neodešla se ctí.
V tomto voňavém a příslibů plném období začne Jindřiška vyvíjet nezvyklou, pro ni přímo patologickou, hyperaktivitu. Časně po obědě, někdy okolo třetí hodiny, se obalí svetry, mikinami a šálami, na nožky navleče patery punčocháče a vyzbrojena přerozličnými instrumenty vesměs mně neznámého účelu, vyrazí s výrazem Hanibala do širokých a zrádných luhů naší zahrady pokořit přírodu. Jedna z jejích oblíbených jarních aktivit je to, čemu sama říká zastřihávání stromků. S tím, co se tímto termínem skutečně rozumí, má ovšem její činnost pramálo společného. Vypadá asi takto: Jindřiška v oděvu ne nepodobném výstroji prvních dobyvatelů Měsíce stojí se stoickým klidem nad čerstvě zasazeným stromkem, který krom miniaturního kmínku disponuje pouze dvěma zanedbatelnými větvičkami. V levé ruce třímá knihu „Naše zahrada“ od kolektivu autorů čítající 489 stran. V pravé pak zahradnické nůžky výhodně zakoupené v prodejně „Vše za třicet devět“. Náhodnému pozorovateli by se mohlo zdát, že se dlouhé desítky minut neděje nic. Jen vítr si pohrává s ohmatanými stránkami knihy a žlutozelení zvonci usedají na Jindřiščina nehybná ramena, považujíc ji za strašáka. Bystrému a trpělivému pozorovateli však přeci jen neunikne drobný pohyb. Jindřiščiny oči se v dlouhém intervalu upírají střídavě do rozevřené knihy a na ubohý stromeček. Po době připomínající věčnost se pomalu pohne pravice mé ženy třímající napodobeninu nůžek a pomalu a rozvážně odstřihne jednu ze zanedbatelných větviček. Poté co se její pohled upne zpět ke stránce knihy, ještě chvíli se neděje nic. Poté letí na zem kniha i střižný nástroj a následuje zlostný válečný tanec, ze kterého i pomalejší jedinec usoudí, že z oněch dvou větviček ustřihla Jindřiška tu špatnou. Připustíme-li, že měla vůbec něco stříhat.
K dalším Jindřiščiným oblíbeným jarním činnostem patří sklizeň loňské úrody a její následné kompostování, nakupování kvanta sazenic pro úrodu další, které pak dlouhé měsíce, ba roky, čekají v kelímcích od jogurtu v maštali na svou příležitost. Dále pak zrytí všech možných záhonů za pomoci automatického rýče s typovým označením Brož Jan BMW M1.
Ó, jak krásné jsi. Jaro na vesnici… Oč jste ochuzeni ubozí Pražáci, kteří žehráte na každé stéblo trávy, jež betonem vašeho chodníku prodralo se na světlo, hlásíc se o své právo na život. Víte prd. Jestli chcete vědět, jak život opravdu vypadá, opusťte své betonové škatule a přijeďte k nám. Na vesnici…
