Lyžařská výprava.
Jsa veden zářným příkladem svého otce, který již jako jinoch reprezentoval Protektorát Bemen und Mehren na říšských hrách v Gablonz am der Nise hned ve třech sportovních disciplínách, pěstil jsem odmala svou osobnost zcela v duchu řeckého kalokagatia, což je na mém víceméně atletickém těle, když zatáhnu břicho, matně vidět ještě dnes. Jsa navíc dítkem Krušných hor, kde někteří z mých drsných spolužáků, opovrhnuvše hromadnou dopravou, sjížděli ze svých horských paneláků na lyžích až před hlavní vchod naší alma mater, trápilo mě několik posledních let, že na tuto ušlechtilou a elegantní disciplínu sportovní, jsem od roku 1987 víceméně rezignoval. Až letos můj vnitřní boj lenosti, strachu a spořivosti se zbytkem muže ve mně, došel konečně definitivního resumé. Jednoho pátečního odpoledne vypjal jsem hrdinně zbytky hrudního košíčku, ze zplesnivělé skříně vysekal své osvědčené celodřevěné lyže Artis opatřené excelentním vázáním G 30, kusem špeku důkladně promazal řemínky bambusových hůlek, jakož i zánovní lyžáky značky Chopok a oznámil Jindřišce, že jedeme lyžovat.
Těsně před příjezdem do lyžařského střediska jsem lehce přišlápl plynový pedál a zrychlil, abych mohl elegantním smykem na parkovišti pod lanovkou přesvědčit přihlížející, že přijíždí Krakonošův syn. Smyk se povedl. Dvěma Pražákům jsem odinstaloval tažné zařízení a urazil parkovací hodiny. S nadhledem světáka jsem se zasmál té povedené taškařici, vystoupil z vozu a několika úkroky v bok, odkoukanými ze záznamu sokolského sletu 1923, skladba muži, rozhýbal ztuhlé tělo. Lokty a kolena mé teplákové soupravy, v které jsem počátkem let osmdesátých zlomil tolik dívčích srdcí se blyštěly ve slunci a já měl, jistě ne neprávem pocit, že i dnes, po tolika letech je pozornost všech dam v dolní části sjezdovky upřena jen a jen na mě.
První nemilé překvapení mě čekalo u kasy. Částka, kterou babizna za přepážkou požadovala za tři hodiny lyžování, mi až příliš připomněla náš měsíční účet za elektřinu. Mezitím, co jsem v kapse významně chrastil mincemi, pro tento účel marně připravenými, jsem si cenu permanentky přepočítal na počet piv a rozplakal jsem se. Ten den poprvé, nikoliv však naposled. Leč, fronta sportuchtivých lyžařů za mnou mě přesvědčila, že cesty zpět už není.
Sedačková lanovka, na kterou se nám povedlo nastoupit už na třetí pokus, nás po několika zhoupnutích vynesla zhruba dvacet metrů nad sjezdovku, v důsledku čehož Jindřiška už u prvního sloupu omdlela. Abych zabránil jejímu tělu následovat volně se bimbající a zcela prokazatelně k zemi směřující lyže objal jsem ji v pase a přitáhl k sobě. Zezdola tato záchranná akce pravděpodobně vypadala jako sexuální hrátky vyšinutého exhibicionisty, neboť právě tak mi to bylo po úspěšném přistání jadrně vyčteno, mimochodem značně vulgární, obsluhou lanovky. Marně jsem tomu dobrému muži vysvětloval, že sexuální hrátky na sedačkové lanovce v desetistupňovém mraze dvacet metrů nad sjezdovkou je to poslední, co by mě v mém věku zajímalo a pokud by k takovému zázraku došlo, rozhodně by mě k němu neinspirovala vlastní manželka. Nevěřil mi a opět jednou, pokolikáté už v životě, jsem byl odněkud podmínečně vyloučen.
Nicméně, byli jsme nahoře a zbývala jen jedna cesta. Dolů. Musím přiznat, že shora vypadala sjezdovka ještě hůře, než zdola. A já se, ten den nikoliv podruhé a nikoliv naposled, rozbrečel. Díky světáckému úsměvu, který mi zmrzl ve tváři cestou nahoru, se mi však víceméně podařilo zachovat fazónu. S ledovými hroudami přimrzlými na lakové skluznici mých Artisek jsem se přískoky dopinožil na hranu sjezdovky, mocně se odpíchl svými bambusáky, nasadil široký pluh a v hlubokém předklonu se spustil dolů. A bylo to jak zamlada. Oblouček vpravo, obloček vlevo, pak rána a ticho. Kdybych nebyl na lyžařské sjezdovce, byl bych přísahal, že mě někdo přetáhl přes hlavu prknem. Hned jak jsem se vyhrabal za sněhu zjistil jsem, že má oslňující osobnost si opět získala všeobecný respekt. Mužové s hrůzou v očích širokým obloukem objížděli mě i hluboký kaňon, který jsem za sebou zanechal a mladé žádoucí dívky mně koketně přejížděly přes ruce, nohy, záda i hlavu jistě s nadějí, že si jich alespoň všimnu. Jediná žena na sjezdovce, která mě totálně zasklila, byla Jindřiška. Elegantním obloukem mě minula, zmizela v davu před bufetem a po deseti minutách se nad okénkem objevila cedule hlásající, že rum došel.
Druhá jízda lanovkou dopadla o poznání hůře. Na výstupní plošince se totiž ukázalo, že odklopné bezpečnostní madlo v případě naší sedačky odklopit nejde. Zuřivě jsem cloumal poťouchlým železem a komicky pištěl hrůzou, zatímco sedačka se nebezpečně rychle blížila k hrozivému kolu konce lanovky. Představa, že jako jediní děláme čelem vzad a v kompletní výzbroji s lyžemi na nohou jedeme lanovkou seshora dolů, na což se zvrácenými hlavami nechápavě zírá asi čtyři sta Pražáků zcela zmátla mé logické instinkty. Zkusil jsem sedačku zastavit pomocí hůlek. Mé bambusové skvosty se rozletěly na kousky velikosti sirek a Jindřiška v pudu sebezáchovy začala šlapat vodu. V tu dobu už se celá horní polovina sjezdovky svíjela na zemi v křečích smíchu. Byl jsem v tu chvíli populárnější, než Suchánek s Gentzerem dohromady. Na poslední chvíli, nevím ani jak, se nám povedlo z prokleté pasti uniknout a odkutálet se stranou. Křupani okolo se roztleskali, jako kdyby se na sjezdovce objevil Obama.
Přiznám se, že tyto události podstatným způsobem zchladily mé prvotní nadšení pro tento sport tím spíše, že spolu s hůlkami jsem přišel o oporu výjimečně důležitou pro můj lyžařský styl, charakteristický neustálou a zcela nekontrolovatelnou změnou polohy těžiště. Jednodušeji řečeno, bez hůlek jsem sebou neustále mlátil o zem a to i ve frontě na vlek. Když už jsem se posedmé udeřil obličejem o sníh, aniž bych se turniketu sebeméně přiblížil, rozplakal jsem se. Ještě leže na zemi zaslechl jsem polohlasnou poznámku jednoho ze správců sjezdovky. „Jestli ten debil pojede ještě jednou dolu, budu to muset srovnat rolbou, nebo se nám tu někdo zabije.“ Byla to poslední kapka. Znechuceně jsem narval do auta zbytky naší výstroje, Jindřišku a samozřejmě už bez smyku a nenápadně opustil ten zrádný Babylon. A celou cestu domů jsem se snažil přesvědčit Jindřišku, že jezdit na igelitových pytlích z Křemenice ke hřbitovu je mnohem větší zábava, než nějaká snobácká lyžovačka, kde jsem navíc jako křesťan nucen platit nekřesťanské peníze.
Leč, jak zpívá klasik naší shitmusic, čas otupí i ostrý břit. Když jsem o několik hodin později seděl doma u rozpáleného krbu a znalecky usrkával vychlazeného Dudáka, začala se mi naše lyžařská výprava jevit v lepším světle. Zlomené bambusky lze přeci snadno nahradit dubovými klacky z náletu za stodolou, a když lehce potrénuji na trati Křemenice - hřbitov, pověst krále sjezdovek znovu snadno obnovím. Jen jsem se rozhodl, že příště pojedeme lyžovat do Alp. Zkušení kamarádi totiž tvrdí, že je tam levněji. A jak by taky ne, když u nás stojí dvě jízdy lanovkou čtyři sta korun! Skol!
Jsa veden zářným příkladem svého otce, který již jako jinoch reprezentoval Protektorát Bemen und Mehren na říšských hrách v Gablonz am der Nise hned ve třech sportovních disciplínách, pěstil jsem odmala svou osobnost zcela v duchu řeckého kalokagatia, což je na mém víceméně atletickém těle, když zatáhnu břicho, matně vidět ještě dnes. Jsa navíc dítkem Krušných hor, kde někteří z mých drsných spolužáků, opovrhnuvše hromadnou dopravou, sjížděli ze svých horských paneláků na lyžích až před hlavní vchod naší alma mater, trápilo mě několik posledních let, že na tuto ušlechtilou a elegantní disciplínu sportovní, jsem od roku 1987 víceméně rezignoval. Až letos můj vnitřní boj lenosti, strachu a spořivosti se zbytkem muže ve mně, došel konečně definitivního resumé. Jednoho pátečního odpoledne vypjal jsem hrdinně zbytky hrudního košíčku, ze zplesnivělé skříně vysekal své osvědčené celodřevěné lyže Artis opatřené excelentním vázáním G 30, kusem špeku důkladně promazal řemínky bambusových hůlek, jakož i zánovní lyžáky značky Chopok a oznámil Jindřišce, že jedeme lyžovat.
Těsně před příjezdem do lyžařského střediska jsem lehce přišlápl plynový pedál a zrychlil, abych mohl elegantním smykem na parkovišti pod lanovkou přesvědčit přihlížející, že přijíždí Krakonošův syn. Smyk se povedl. Dvěma Pražákům jsem odinstaloval tažné zařízení a urazil parkovací hodiny. S nadhledem světáka jsem se zasmál té povedené taškařici, vystoupil z vozu a několika úkroky v bok, odkoukanými ze záznamu sokolského sletu 1923, skladba muži, rozhýbal ztuhlé tělo. Lokty a kolena mé teplákové soupravy, v které jsem počátkem let osmdesátých zlomil tolik dívčích srdcí se blyštěly ve slunci a já měl, jistě ne neprávem pocit, že i dnes, po tolika letech je pozornost všech dam v dolní části sjezdovky upřena jen a jen na mě.
První nemilé překvapení mě čekalo u kasy. Částka, kterou babizna za přepážkou požadovala za tři hodiny lyžování, mi až příliš připomněla náš měsíční účet za elektřinu. Mezitím, co jsem v kapse významně chrastil mincemi, pro tento účel marně připravenými, jsem si cenu permanentky přepočítal na počet piv a rozplakal jsem se. Ten den poprvé, nikoliv však naposled. Leč, fronta sportuchtivých lyžařů za mnou mě přesvědčila, že cesty zpět už není.
Sedačková lanovka, na kterou se nám povedlo nastoupit už na třetí pokus, nás po několika zhoupnutích vynesla zhruba dvacet metrů nad sjezdovku, v důsledku čehož Jindřiška už u prvního sloupu omdlela. Abych zabránil jejímu tělu následovat volně se bimbající a zcela prokazatelně k zemi směřující lyže objal jsem ji v pase a přitáhl k sobě. Zezdola tato záchranná akce pravděpodobně vypadala jako sexuální hrátky vyšinutého exhibicionisty, neboť právě tak mi to bylo po úspěšném přistání jadrně vyčteno, mimochodem značně vulgární, obsluhou lanovky. Marně jsem tomu dobrému muži vysvětloval, že sexuální hrátky na sedačkové lanovce v desetistupňovém mraze dvacet metrů nad sjezdovkou je to poslední, co by mě v mém věku zajímalo a pokud by k takovému zázraku došlo, rozhodně by mě k němu neinspirovala vlastní manželka. Nevěřil mi a opět jednou, pokolikáté už v životě, jsem byl odněkud podmínečně vyloučen.
Nicméně, byli jsme nahoře a zbývala jen jedna cesta. Dolů. Musím přiznat, že shora vypadala sjezdovka ještě hůře, než zdola. A já se, ten den nikoliv podruhé a nikoliv naposled, rozbrečel. Díky světáckému úsměvu, který mi zmrzl ve tváři cestou nahoru, se mi však víceméně podařilo zachovat fazónu. S ledovými hroudami přimrzlými na lakové skluznici mých Artisek jsem se přískoky dopinožil na hranu sjezdovky, mocně se odpíchl svými bambusáky, nasadil široký pluh a v hlubokém předklonu se spustil dolů. A bylo to jak zamlada. Oblouček vpravo, obloček vlevo, pak rána a ticho. Kdybych nebyl na lyžařské sjezdovce, byl bych přísahal, že mě někdo přetáhl přes hlavu prknem. Hned jak jsem se vyhrabal za sněhu zjistil jsem, že má oslňující osobnost si opět získala všeobecný respekt. Mužové s hrůzou v očích širokým obloukem objížděli mě i hluboký kaňon, který jsem za sebou zanechal a mladé žádoucí dívky mně koketně přejížděly přes ruce, nohy, záda i hlavu jistě s nadějí, že si jich alespoň všimnu. Jediná žena na sjezdovce, která mě totálně zasklila, byla Jindřiška. Elegantním obloukem mě minula, zmizela v davu před bufetem a po deseti minutách se nad okénkem objevila cedule hlásající, že rum došel.
Druhá jízda lanovkou dopadla o poznání hůře. Na výstupní plošince se totiž ukázalo, že odklopné bezpečnostní madlo v případě naší sedačky odklopit nejde. Zuřivě jsem cloumal poťouchlým železem a komicky pištěl hrůzou, zatímco sedačka se nebezpečně rychle blížila k hrozivému kolu konce lanovky. Představa, že jako jediní děláme čelem vzad a v kompletní výzbroji s lyžemi na nohou jedeme lanovkou seshora dolů, na což se zvrácenými hlavami nechápavě zírá asi čtyři sta Pražáků zcela zmátla mé logické instinkty. Zkusil jsem sedačku zastavit pomocí hůlek. Mé bambusové skvosty se rozletěly na kousky velikosti sirek a Jindřiška v pudu sebezáchovy začala šlapat vodu. V tu dobu už se celá horní polovina sjezdovky svíjela na zemi v křečích smíchu. Byl jsem v tu chvíli populárnější, než Suchánek s Gentzerem dohromady. Na poslední chvíli, nevím ani jak, se nám povedlo z prokleté pasti uniknout a odkutálet se stranou. Křupani okolo se roztleskali, jako kdyby se na sjezdovce objevil Obama.
Přiznám se, že tyto události podstatným způsobem zchladily mé prvotní nadšení pro tento sport tím spíše, že spolu s hůlkami jsem přišel o oporu výjimečně důležitou pro můj lyžařský styl, charakteristický neustálou a zcela nekontrolovatelnou změnou polohy těžiště. Jednodušeji řečeno, bez hůlek jsem sebou neustále mlátil o zem a to i ve frontě na vlek. Když už jsem se posedmé udeřil obličejem o sníh, aniž bych se turniketu sebeméně přiblížil, rozplakal jsem se. Ještě leže na zemi zaslechl jsem polohlasnou poznámku jednoho ze správců sjezdovky. „Jestli ten debil pojede ještě jednou dolu, budu to muset srovnat rolbou, nebo se nám tu někdo zabije.“ Byla to poslední kapka. Znechuceně jsem narval do auta zbytky naší výstroje, Jindřišku a samozřejmě už bez smyku a nenápadně opustil ten zrádný Babylon. A celou cestu domů jsem se snažil přesvědčit Jindřišku, že jezdit na igelitových pytlích z Křemenice ke hřbitovu je mnohem větší zábava, než nějaká snobácká lyžovačka, kde jsem navíc jako křesťan nucen platit nekřesťanské peníze.
Leč, jak zpívá klasik naší shitmusic, čas otupí i ostrý břit. Když jsem o několik hodin později seděl doma u rozpáleného krbu a znalecky usrkával vychlazeného Dudáka, začala se mi naše lyžařská výprava jevit v lepším světle. Zlomené bambusky lze přeci snadno nahradit dubovými klacky z náletu za stodolou, a když lehce potrénuji na trati Křemenice - hřbitov, pověst krále sjezdovek znovu snadno obnovím. Jen jsem se rozhodl, že příště pojedeme lyžovat do Alp. Zkušení kamarádi totiž tvrdí, že je tam levněji. A jak by taky ne, když u nás stojí dvě jízdy lanovkou čtyři sta korun! Skol!
