................................................................................................................................................................................................
Otevřený dopis ing. Kolářovi, aneb Dvacítka Devítky v Telči.
Kdysi dávno, asi před sto osmdesáti sedmi roky, jsem se díky Prázdninám v Telči zamiloval do Žalmanových písniček. Dodnes mě trošku mrazí v zátylku, když si vzpomenu na chladnou letní noc na zámeckém nádvoří, kdy osvětlovač zhasnul oba reflektory, kterými se tehdy svítily koncerty a do tmy a ticha se propletly tóny „Vandrácké múzy“. Tehdy by mě ani ve snu nenapadlo, že tutéž písničku budu jednou s Žalmanem hrát na tomtéž nádvoří. Tím méně bych si v těch krásných časech časného mládí dokázal představit, že budu jednou na prknech, které znamenají Telč stát sám za sebe, se svou kapelou a svými písničkami.
Mnoho se změnilo od dob, kdy jsem jako hubený, do celty zabalený hošík hltal všechnu tu krásu. Zestárnul jsem a svět se změnil k nepoznání. A já se z diváka změnil v muzikanta. Ale jedno zůstalo. Nádherný pocit štěstí a tesknoty, když v Telči skončí koncert. Náš koncert. Letos už dvacátý na Prázdninách v Telči, které, jak kdysi řekla jedna dívenka, nejsou festivalem, ale stylem života. Je to tak, milý Milane Koláři, řečený Medvěde. Možná ani netušíš, kolik jsi nám dal a kolik je nám podobných. Nikdo z nás Ti to nikdy nevrátí, ale jsem si jistý, že náš milý Pán Bůh ti do knihy osudu každý rok přimaluje jednu tlustou červenou čárku. Za všechny šťastné, za všechny kýčovitě dojaté, za všechny probuzené, za všechny lásky. Za skřítky, víly a čaroděje. Za svět, který jsi pro nás udělal.
Dík a za rok na stejném místě ve stejný čas…
Tvůj Honza Brož a
DEVÍTKA
................................................................................................................................................................................................
Jak bylo v Kališti.
Jsou místa, kam člověk, po léta ztracený v moři lidí přijede a potká lidi. Ne anonymní tváře. Ne poplácávače po rameni, či bojovníky o podpisy. Ne sběrače fotografií s kýmkoli a kdekoli. Lidi. Ty, s kterými mu nejen může, ale dokonce musí být dobře. Zní to jako pohádka? Já takovou letos prožil. A nebudu mluvit za všechny své parťáky, jak mám ve zvyku, neb se jednalo o zážitek velmi osobní.
Letošní Kaliště jsem si protrápil a užil tak, že zbytek festivalové sezóny jeví se mi už víceméně zbytečným. Nad údolím Lohenického potoka nedaleko Humpolce se pro jeden večer rozklenula duha čehosi výjimečného. Jako kdyby slepý mistr Hanuš sáhl do orloje a všechna kolečka se roztočila tak, jak se roztočit měla. Anebo se snad zastavila tam, kde měla? Nevím. Vím jen, že mi tam na tom Kališti bylo zatraceně dobře. Že jsem hrál a zpíval jako o život. Že mi bylo upřímně jedno, co bude zítra, za měsíc, anebo příští rok. Že jsem zase jednou cítil to Descarteovské hraju, tedy žiju. Je málo takových míst kde se mi to stává. A je málo lidí, s kterými to můžu žít. Mám pocit, že na Kališti byli skoro všichni. Zkusíme to příští rok znovu?
Díky Pavle Nováku, Díky přátelé Kutišovci a díky Vám všem ostatním.
Váš Honza Brož
........................................................................................................................................
Stará Devítka v nové Besedě.
Kdysi jsem se v jednom rozhovoru pro davy našich fanoušků svěřil tázajícímu, že ze zásady nejezdím na školní srazy, nevyhledávám koncerty emeritních sestav a zpětná zrcátka vůbec považuji za instituci užitečnou pouze v autě. Neb, jak pravil kdysi pan Werich, nostalgie je vulgarizace smutku. Leč, i mne události občas doženou, ba i předeženou a donutí mě vstoupit po létech opět do stejné řeky. A, pohříchu, s brášky Medvědy mně ta řeka stále chutná.
Vzhledem k tomu, že Haf se vydal objevovat nové obzory do země Paula Anky a Alanis Morisete, povolal jsem pro dubnovou Besedu do zbraně záložníky, chlapce Hofrichtery. A musel jsem konstatovat, že oněmi zbraněmi haraší stejně, jako za mlada. Při úvodním „Budíčku“ se pod údery Tomášovy pravice do desky mojí Kačenky (Takamina 1994 výroční model) Malostranská zachvívala stejně jako před rekonstrukcí a do konce koncertu se chvět nepřestala. David svým kontrabasem opět rozplakal i Míru Hrona už při zvukové zkoušce a trojhlas, od nepaměti stavěný na principu „kdo to přeřve, vyhraje“ opět slavil u svátečně naladěných diváků eklatantní úspěch. Vyhráli jsme všichni. I něha a lehká erotika se v písni „Moon Over Bourbon Street“ vrátila na devítkovské pódium jistě i díky tomu, že jsem trefil i krizové Edim, které jsem v minulosti trefil jen zřídka. Při čtení reportáže z roku 2003 „Zkouška skupiny Devítka“ jsem si uvědomil, že jsou jistoty, které ani čas nezničí a při písničce „Až sejdeme k Vám“, že ne všechny staré písničky patří do starého železa. Na závěr se k nám připojili nejvěrnější ze skupiny Passage, kteří líbezně a mile obstarali první část večera a já si při společném hraní opět uvědomil, jak důležité jsou (alespoň pro mě určitě) ve folkové kapele dudy.
Děkuji Vám, milí lidi za Vás a těším se, jak spolu prvního června oslavíme konec sezóny. S Hafem s Petrem Novotným a s tím nejlepším, co pro naši novu desku, a tedy i pro vás připravujeme…
Váš Honza Brož
.............................................................................................................................
Jak bylo v prosinci 2010.
Začneme, jak jinak, Malostranskou Besedou. To bylo tedy zklamání. A já ji TAK miloval. Jeden z koncertů, na který jsem se opravdu moc těšil. Žel, snad géniové zodiakální, snad konjunkce Saturna s Merkurem, snad sněhová kalamita v Praze (8 cm sněhu) spikly se proti nebohým umělcům, neb se nás v Besedě sešlo jak do mariáše. (Dobrá, tak do dvou.) Nicméně večer to byl příjemný a dvě nové vánoční písničky, které jsme zahráli, mi udělaly stejnou radost, jako flaška slivovice pod stromečkem. A Vy, naši příznivci, kterým cokoliv zabránilo přijít předoslavit Vánoce s námi, máte šanci to napravit 5. ledna. Bude Jaret, bude i Petr Novotný a vůbec všecko…
V sobotu 4. prosince jsme navštívili Nový Bydžov, místo Devítkou dosud nepolíbené. Hráli jsme v půvabném barokním kostele, přebudovaném na galerii. Tento stánek kultury měl všechno co mít má, kromě jediného. Topení. Což při mínus patnácti znamenalo problém. Jeden přímotop a archaický zářič působily ve velebném prostoru chrámu jako slávistický kotel na Strahově. Při koncertě seděla Jindřiška na přímotopu, Haf na zářiči a klepali se jak ratlíci. Já seděl na své židli a tvářil se hrdinně, neb tak se to na správného velitele sluší. Dnes už Vám mohu říci, že mi byla zima jako prase. Leč koncert, byť v mírně zkrácené podobě jsme důstojně odehráli, ba i nějaký ten přídavek byl. Myslím, že právě v sobotu 4. prosince pochopil jsem konečně plně Hanse Kristiána Andersena…
No a je tu Rychnov u Jablonce na Nisou, z pochopitelných důvodů moje velmi, ale velmi srdeční záležitost. Méďa, Fanda Chlouba, Svijany… Prostě předvánoční romantika jak má být. Je poněkud hloupé říkat, že na některých koncertech záleží muzikantovi víc, než na těch ostatních, ale - prostě to tak je. Může se nám to nelíbit, můžeme s tím nesouhlasit, ale to je tak to jediné, co s tím můžeme dělat. I proto (ale nejen proto) jsme se pro rychnovský koncert posílili mladým nadějným baskytaristou Petrem Novotným, kterého jste Vy bystřejší mohli zaregistrovat ve skupině Žalman a spol. (Pro jistotu - je to ten nenápadný vzadu.) Nechci nás moc chválit, takže o koncertě řeknu pouze tolik, že já byl celkem spokojen. I když - i to už je sakra něco…
Tím ovšem naše rychnovské zážitky neskončily, neb časně ráno (kolem jedenácté) jsme se plně vybaveni vydali na místní sjezdovku, která svým sklonem sice sportovce neuchvátí, ale pro nás, kteří jsme svým založením spíše klidnější… Naše lyžařská fanatička Džejn prý předtím, v časných ranních hodinách, kdy my ještě snídali ve společnosti dvou neuvěřitelně smrdutých andulek, stihla pokořit Bedřichov. No, to víte. Džejn… Na závěr musím ještě vyseknout poklonu Petrovi Dedíkovi, který údajně stál na lyžích poprvé v životě. Lyžoval zhruba stejně, jako já…
Poslední z prosincových zážitků hudebních byl Horšovský Týn. Asi nevýslovně nas… své tři kolegy, ale takovou poslední adventní neděli bych bral každý rok. Útulný prostor týneckého náměstíčka, stánky se svařákem, česnečkou, perníky, cukrlátky… Všude vůní a chutí, co jen srdce žádá. A lidi, kteří, div se světe, nikam neběží. Jen chodí, popíjejí, povídají si. A chvílemi i poslouchají. Druhý den jsem si uvědomil, že se mi odtamtud vlastně nechtělo. No, já vím. V mínus šesti se nehraje zrovna příjemně, ale co je mráz proti věčnosti…
Tak zas někdy příště milí lidi a krásné svátky…
...................................................................................................................................................................
Otevřený dopis ing. Kolářovi, aneb Dvacítka Devítky v Telči.
Kdysi dávno, asi před sto osmdesáti sedmi roky, jsem se díky Prázdninám v Telči zamiloval do Žalmanových písniček. Dodnes mě trošku mrazí v zátylku, když si vzpomenu na chladnou letní noc na zámeckém nádvoří, kdy osvětlovač zhasnul oba reflektory, kterými se tehdy svítily koncerty a do tmy a ticha se propletly tóny „Vandrácké múzy“. Tehdy by mě ani ve snu nenapadlo, že tutéž písničku budu jednou s Žalmanem hrát na tomtéž nádvoří. Tím méně bych si v těch krásných časech časného mládí dokázal představit, že budu jednou na prknech, které znamenají Telč stát sám za sebe, se svou kapelou a svými písničkami.
Mnoho se změnilo od dob, kdy jsem jako hubený, do celty zabalený hošík hltal všechnu tu krásu. Zestárnul jsem a svět se změnil k nepoznání. A já se z diváka změnil v muzikanta. Ale jedno zůstalo. Nádherný pocit štěstí a tesknoty, když v Telči skončí koncert. Náš koncert. Letos už dvacátý na Prázdninách v Telči, které, jak kdysi řekla jedna dívenka, nejsou festivalem, ale stylem života. Je to tak, milý Milane Koláři, řečený Medvěde. Možná ani netušíš, kolik jsi nám dal a kolik je nám podobných. Nikdo z nás Ti to nikdy nevrátí, ale jsem si jistý, že náš milý Pán Bůh ti do knihy osudu každý rok přimaluje jednu tlustou červenou čárku. Za všechny šťastné, za všechny kýčovitě dojaté, za všechny probuzené, za všechny lásky. Za skřítky, víly a čaroděje. Za svět, který jsi pro nás udělal.
Dík a za rok na stejném místě ve stejný čas…
Tvůj Honza Brož a
DEVÍTKA
................................................................................................................................................................................................
Jak bylo v Kališti.
Jsou místa, kam člověk, po léta ztracený v moři lidí přijede a potká lidi. Ne anonymní tváře. Ne poplácávače po rameni, či bojovníky o podpisy. Ne sběrače fotografií s kýmkoli a kdekoli. Lidi. Ty, s kterými mu nejen může, ale dokonce musí být dobře. Zní to jako pohádka? Já takovou letos prožil. A nebudu mluvit za všechny své parťáky, jak mám ve zvyku, neb se jednalo o zážitek velmi osobní.
Letošní Kaliště jsem si protrápil a užil tak, že zbytek festivalové sezóny jeví se mi už víceméně zbytečným. Nad údolím Lohenického potoka nedaleko Humpolce se pro jeden večer rozklenula duha čehosi výjimečného. Jako kdyby slepý mistr Hanuš sáhl do orloje a všechna kolečka se roztočila tak, jak se roztočit měla. Anebo se snad zastavila tam, kde měla? Nevím. Vím jen, že mi tam na tom Kališti bylo zatraceně dobře. Že jsem hrál a zpíval jako o život. Že mi bylo upřímně jedno, co bude zítra, za měsíc, anebo příští rok. Že jsem zase jednou cítil to Descarteovské hraju, tedy žiju. Je málo takových míst kde se mi to stává. A je málo lidí, s kterými to můžu žít. Mám pocit, že na Kališti byli skoro všichni. Zkusíme to příští rok znovu?
Díky Pavle Nováku, Díky přátelé Kutišovci a díky Vám všem ostatním.
Váš Honza Brož
........................................................................................................................................
Stará Devítka v nové Besedě.
Kdysi jsem se v jednom rozhovoru pro davy našich fanoušků svěřil tázajícímu, že ze zásady nejezdím na školní srazy, nevyhledávám koncerty emeritních sestav a zpětná zrcátka vůbec považuji za instituci užitečnou pouze v autě. Neb, jak pravil kdysi pan Werich, nostalgie je vulgarizace smutku. Leč, i mne události občas doženou, ba i předeženou a donutí mě vstoupit po létech opět do stejné řeky. A, pohříchu, s brášky Medvědy mně ta řeka stále chutná.
Vzhledem k tomu, že Haf se vydal objevovat nové obzory do země Paula Anky a Alanis Morisete, povolal jsem pro dubnovou Besedu do zbraně záložníky, chlapce Hofrichtery. A musel jsem konstatovat, že oněmi zbraněmi haraší stejně, jako za mlada. Při úvodním „Budíčku“ se pod údery Tomášovy pravice do desky mojí Kačenky (Takamina 1994 výroční model) Malostranská zachvívala stejně jako před rekonstrukcí a do konce koncertu se chvět nepřestala. David svým kontrabasem opět rozplakal i Míru Hrona už při zvukové zkoušce a trojhlas, od nepaměti stavěný na principu „kdo to přeřve, vyhraje“ opět slavil u svátečně naladěných diváků eklatantní úspěch. Vyhráli jsme všichni. I něha a lehká erotika se v písni „Moon Over Bourbon Street“ vrátila na devítkovské pódium jistě i díky tomu, že jsem trefil i krizové Edim, které jsem v minulosti trefil jen zřídka. Při čtení reportáže z roku 2003 „Zkouška skupiny Devítka“ jsem si uvědomil, že jsou jistoty, které ani čas nezničí a při písničce „Až sejdeme k Vám“, že ne všechny staré písničky patří do starého železa. Na závěr se k nám připojili nejvěrnější ze skupiny Passage, kteří líbezně a mile obstarali první část večera a já si při společném hraní opět uvědomil, jak důležité jsou (alespoň pro mě určitě) ve folkové kapele dudy.
Děkuji Vám, milí lidi za Vás a těším se, jak spolu prvního června oslavíme konec sezóny. S Hafem s Petrem Novotným a s tím nejlepším, co pro naši novu desku, a tedy i pro vás připravujeme…
Váš Honza Brož
.............................................................................................................................
Jak bylo v prosinci 2010.
Začneme, jak jinak, Malostranskou Besedou. To bylo tedy zklamání. A já ji TAK miloval. Jeden z koncertů, na který jsem se opravdu moc těšil. Žel, snad géniové zodiakální, snad konjunkce Saturna s Merkurem, snad sněhová kalamita v Praze (8 cm sněhu) spikly se proti nebohým umělcům, neb se nás v Besedě sešlo jak do mariáše. (Dobrá, tak do dvou.) Nicméně večer to byl příjemný a dvě nové vánoční písničky, které jsme zahráli, mi udělaly stejnou radost, jako flaška slivovice pod stromečkem. A Vy, naši příznivci, kterým cokoliv zabránilo přijít předoslavit Vánoce s námi, máte šanci to napravit 5. ledna. Bude Jaret, bude i Petr Novotný a vůbec všecko…
V sobotu 4. prosince jsme navštívili Nový Bydžov, místo Devítkou dosud nepolíbené. Hráli jsme v půvabném barokním kostele, přebudovaném na galerii. Tento stánek kultury měl všechno co mít má, kromě jediného. Topení. Což při mínus patnácti znamenalo problém. Jeden přímotop a archaický zářič působily ve velebném prostoru chrámu jako slávistický kotel na Strahově. Při koncertě seděla Jindřiška na přímotopu, Haf na zářiči a klepali se jak ratlíci. Já seděl na své židli a tvářil se hrdinně, neb tak se to na správného velitele sluší. Dnes už Vám mohu říci, že mi byla zima jako prase. Leč koncert, byť v mírně zkrácené podobě jsme důstojně odehráli, ba i nějaký ten přídavek byl. Myslím, že právě v sobotu 4. prosince pochopil jsem konečně plně Hanse Kristiána Andersena…
No a je tu Rychnov u Jablonce na Nisou, z pochopitelných důvodů moje velmi, ale velmi srdeční záležitost. Méďa, Fanda Chlouba, Svijany… Prostě předvánoční romantika jak má být. Je poněkud hloupé říkat, že na některých koncertech záleží muzikantovi víc, než na těch ostatních, ale - prostě to tak je. Může se nám to nelíbit, můžeme s tím nesouhlasit, ale to je tak to jediné, co s tím můžeme dělat. I proto (ale nejen proto) jsme se pro rychnovský koncert posílili mladým nadějným baskytaristou Petrem Novotným, kterého jste Vy bystřejší mohli zaregistrovat ve skupině Žalman a spol. (Pro jistotu - je to ten nenápadný vzadu.) Nechci nás moc chválit, takže o koncertě řeknu pouze tolik, že já byl celkem spokojen. I když - i to už je sakra něco…
Tím ovšem naše rychnovské zážitky neskončily, neb časně ráno (kolem jedenácté) jsme se plně vybaveni vydali na místní sjezdovku, která svým sklonem sice sportovce neuchvátí, ale pro nás, kteří jsme svým založením spíše klidnější… Naše lyžařská fanatička Džejn prý předtím, v časných ranních hodinách, kdy my ještě snídali ve společnosti dvou neuvěřitelně smrdutých andulek, stihla pokořit Bedřichov. No, to víte. Džejn… Na závěr musím ještě vyseknout poklonu Petrovi Dedíkovi, který údajně stál na lyžích poprvé v životě. Lyžoval zhruba stejně, jako já…
Poslední z prosincových zážitků hudebních byl Horšovský Týn. Asi nevýslovně nas… své tři kolegy, ale takovou poslední adventní neděli bych bral každý rok. Útulný prostor týneckého náměstíčka, stánky se svařákem, česnečkou, perníky, cukrlátky… Všude vůní a chutí, co jen srdce žádá. A lidi, kteří, div se světe, nikam neběží. Jen chodí, popíjejí, povídají si. A chvílemi i poslouchají. Druhý den jsem si uvědomil, že se mi odtamtud vlastně nechtělo. No, já vím. V mínus šesti se nehraje zrovna příjemně, ale co je mráz proti věčnosti…
Tak zas někdy příště milí lidi a krásné svátky…
...................................................................................................................................................................
Jak bylo na křtu nového cédéčka v Malostranské besedě se dočtete tady:
