Jak poznáte spoláckého fanklubáka.
Průměrného člena fanklubu skupiny Žalman a spol., dále jen Spolfana, byste ve městě mohli, stejně jako standardně učesaného, umytého a vůbec upraveného neandrtálce, minout bez povšimnutí, neb na první pohled a v civilu se od běžného občana výrazně neodlišuje. Disponuje zpravidla běžnou úpravou vlasového porostu, prostým oděvem, decentně doplněným barevným šálem a platným občanským průkazem. Denně se myje, čistí si zuby, holí se. Ženská forma Spolfana se holí obden. Při pečlivějším zkoumání tohoto zdánlivě střízlivého živočišného druhu, však může pozorný pozorovatel vysledovat jisté anomálie.
Stojí-li, například, Spolfan na zastávce MHD, přezdívané součastnou mládeží trefně mastná tyč, zaručeně mumlá cosi o tom, že disponuje vypůjčenou kytarou a v druhý ruce má holku, přestože prokazatelně drží v jedné ruce notebook a v druhé pytlík se svačinou. V zaměstnání, při odchodu na toaletu oznamuje spolupracovníkům, že jde zpátky do lesů, což je cumbajšpíl v centru Ostravy úkon proveditelný jen s velkými obtížemi, ale jinde by se mu to prostě asi nelíbilo… Manželku, či partnerku oslovuje zásadně malá Gréto, Jule, či Bereniko, v situacích intimních pak svatá Kateřino. Ženská mutace Spolfanu pak říká partnerovi zásadně Pavle. Za chladných říjnových rán má Spolfan neodolatelné nutkání orosit si nohy v trávě, přičemž doufá, že se lidi mají rádi. Vzhledem k tomu, že při této akci podivným způsobem kývá tělem sem tam, bývá často nespravedlivě dopraven na záchytku, kde vysokým hlasem ubezpečuje lékaře, že zpívat chce do rána, což mu v dané situaci rozhodně neprozpívá. Tím spíše, že při svém poněkud zmateném proslovu nadměrně používá zvukovou akustickou konstantu halelujá.
V poetické adventní době pak ještě více zněžní jeho už tak něžná duše. V uších mu permanentně zní glóry, díky čemuž policejní hlídce při noční kontrole dokladů tvrdí, že je pocestný do sedmého nebe případně venkovanka, což zpravidla končí výše popsanou scénou ze záchytky. Svým, začasté již stařičkým rodičům odpovídá na otázku co by chtěl k vánocům lapidárně: dej mi tón a vzápětí odjíždí v cadillacu do hor hledat divokej tymián, neb je čtvrtek a musí obstarat něco k milování… O půlnoci, po splnění manželských povinností pak špicuje uši v pevné víře, že uslyší zpívat skřivánka.
Oblíbeným pitím Spolfana je božolé, bohužel i okena, i okena. Spolfan je taktéž permanentně nevyspalý, neb spí v košili drátěný, což ani na chytré matraci z telešopingu není žádné pošušňání. Možná i díky tomu je ochoten kdykoli a komukoli tvrdit, že kytky stále ještě voní, ačkoli panenek, které by mu na podobně provařenou romantiku ještě skočily je dohromady asi pět a všechny jsou bez jáhly, o nitích ani nemluvě.
Ve svém volném čase Spolfan zpravidla jde, přičemž bloudí (například betonovým městem, či svítáním…) nebo časně ráno volně pobíhá po Dé pětce a doufá, že začne mrholit. Taktéž přímo fanaticky vyhledává slevové akce v supermarketech, neb vystávání ve frontách na pozlátko mu způsobuje přímo masochistické potěšení.
Zvláštní je, že tento, jinak veskrze dobromyslný tvor, který ze všeho nejradši chodí po blatech a brečí, pociťuje takřka fanatickou averzi ke koním, které ve zvonkách za souvratí mlátí a ty splašené rovnou střílí, díky Bohu zatím jen na playstationu. Bouřlivou alergickou reakci mu také způsobuje jakákoli zmínka o holce od koní. Tvorem, kterého naopak vyznamenává přízní výjimečnou je labuť a také veš, mravenec, šváb, nezmar a vůbec všechna malá zvířátka.
Nejpodstatnější deformace Spolfanova spočívá ovšem v tom, že přes všechno, co se za poslední léta odehrává v tomto státě, doufá, že zas bude líp. A za to mu budiž dík a chvála!
Váš Honza Brož
Průměrného člena fanklubu skupiny Žalman a spol., dále jen Spolfana, byste ve městě mohli, stejně jako standardně učesaného, umytého a vůbec upraveného neandrtálce, minout bez povšimnutí, neb na první pohled a v civilu se od běžného občana výrazně neodlišuje. Disponuje zpravidla běžnou úpravou vlasového porostu, prostým oděvem, decentně doplněným barevným šálem a platným občanským průkazem. Denně se myje, čistí si zuby, holí se. Ženská forma Spolfana se holí obden. Při pečlivějším zkoumání tohoto zdánlivě střízlivého živočišného druhu, však může pozorný pozorovatel vysledovat jisté anomálie.
Stojí-li, například, Spolfan na zastávce MHD, přezdívané součastnou mládeží trefně mastná tyč, zaručeně mumlá cosi o tom, že disponuje vypůjčenou kytarou a v druhý ruce má holku, přestože prokazatelně drží v jedné ruce notebook a v druhé pytlík se svačinou. V zaměstnání, při odchodu na toaletu oznamuje spolupracovníkům, že jde zpátky do lesů, což je cumbajšpíl v centru Ostravy úkon proveditelný jen s velkými obtížemi, ale jinde by se mu to prostě asi nelíbilo… Manželku, či partnerku oslovuje zásadně malá Gréto, Jule, či Bereniko, v situacích intimních pak svatá Kateřino. Ženská mutace Spolfanu pak říká partnerovi zásadně Pavle. Za chladných říjnových rán má Spolfan neodolatelné nutkání orosit si nohy v trávě, přičemž doufá, že se lidi mají rádi. Vzhledem k tomu, že při této akci podivným způsobem kývá tělem sem tam, bývá často nespravedlivě dopraven na záchytku, kde vysokým hlasem ubezpečuje lékaře, že zpívat chce do rána, což mu v dané situaci rozhodně neprozpívá. Tím spíše, že při svém poněkud zmateném proslovu nadměrně používá zvukovou akustickou konstantu halelujá.
V poetické adventní době pak ještě více zněžní jeho už tak něžná duše. V uších mu permanentně zní glóry, díky čemuž policejní hlídce při noční kontrole dokladů tvrdí, že je pocestný do sedmého nebe případně venkovanka, což zpravidla končí výše popsanou scénou ze záchytky. Svým, začasté již stařičkým rodičům odpovídá na otázku co by chtěl k vánocům lapidárně: dej mi tón a vzápětí odjíždí v cadillacu do hor hledat divokej tymián, neb je čtvrtek a musí obstarat něco k milování… O půlnoci, po splnění manželských povinností pak špicuje uši v pevné víře, že uslyší zpívat skřivánka.
Oblíbeným pitím Spolfana je božolé, bohužel i okena, i okena. Spolfan je taktéž permanentně nevyspalý, neb spí v košili drátěný, což ani na chytré matraci z telešopingu není žádné pošušňání. Možná i díky tomu je ochoten kdykoli a komukoli tvrdit, že kytky stále ještě voní, ačkoli panenek, které by mu na podobně provařenou romantiku ještě skočily je dohromady asi pět a všechny jsou bez jáhly, o nitích ani nemluvě.
Ve svém volném čase Spolfan zpravidla jde, přičemž bloudí (například betonovým městem, či svítáním…) nebo časně ráno volně pobíhá po Dé pětce a doufá, že začne mrholit. Taktéž přímo fanaticky vyhledává slevové akce v supermarketech, neb vystávání ve frontách na pozlátko mu způsobuje přímo masochistické potěšení.
Zvláštní je, že tento, jinak veskrze dobromyslný tvor, který ze všeho nejradši chodí po blatech a brečí, pociťuje takřka fanatickou averzi ke koním, které ve zvonkách za souvratí mlátí a ty splašené rovnou střílí, díky Bohu zatím jen na playstationu. Bouřlivou alergickou reakci mu také způsobuje jakákoli zmínka o holce od koní. Tvorem, kterého naopak vyznamenává přízní výjimečnou je labuť a také veš, mravenec, šváb, nezmar a vůbec všechna malá zvířátka.
Nejpodstatnější deformace Spolfanova spočívá ovšem v tom, že přes všechno, co se za poslední léta odehrává v tomto státě, doufá, že zas bude líp. A za to mu budiž dík a chvála!
Váš Honza Brož
