domů
info
koncerty
fotky
video
cd
kontakty
diskuse
Historie podle "otce"...
DEVÍTKA
     Historie skupiny Devítka tak, jak si ji pamatuje její duchovní otec, syn a bratr Jan Brož.


     Pohádka na úvod.

     Bylo, nebylo. Za patero řekami a tisícero stany ve stínu lochotínského amfiteátru stála hospoda. A v ní dva kluci s kytarami. A kolem Porta. Porta fenomén, Porta osud, Porta smysl života. Poslední v Plzni a poslední z t
ěch „opravdových“. Ale to ti dva tehdy ještě nevěděli. Opojeni zážitky z právě prožitých tří dnů a, proč to nepřiznat, i notnou dávkou plzeňského zlata, třískali do kytar a hráli asi po patnácté „Toulavýho“, jednu z deseti písniček, kterou spolu tehdy byli schopní zahrát. V pauzách potahovali ze špačků vonných cigaret značky Start, kývali rameny velikostí v tu chvíli zvících ramen Terminátorů a bylo jim královsky.
     „Víš co vole?“ Zablábolil najednou jeden z nich. „Napíšu pár písniček, založíme kapelu a příští rok tu budeme hrát taky.“ Co na toto nabubřelé prohlášení odpov
ěděl druhý, řekl-li vůbec něco, není již dnes známo, neb milosrdná rouška času vždy měkce přikrývá pověsti dávných časů. Jisto je jen to, že to unavené a trošku opilé ráno se začala psát historie kapely, která si později začala říkat

     
DEVÍTKA.


   
Kapitola první.

     Tomáše Hofrichtera jsem poznal na podzim roku 1987 u příležitosti našeho nástupu do patnáctého kruhu prvního ročníku Matematicko-fyzikální fakulty UK. On byl tehdy sluš
ňák holdující pěnivému moku, já byl zhýralý tramp, abstinent. Okamžitě jsme pochopili, že se můžeme vzájemně v mnohém obohatit a stali se přáteli. Už v průběhu prvního roku se množina našich společných zálib stala součtem původních množin našich zájmů osobních. Já ho naučil jak balit usárnu a zdravit trampa, on mě naučil pít pivo a derivovat. Já ho naučil první tři písně a on mě vyškolil v umění, kterak vynásobit jedenu matici duhou.
     Byli jsme nádhern
ě mladí a před námi se prostírala zdánlivě nekonečná pláň nejkrásnějších let života. Měli jsme spoustu kamarádů a času. Chodili jsme na přednášky (v tom úplném začátku i já), do hospody, na koncerty, jezdili jsme na vandry, slavili vše, co se dalo (s výjimkou Prvního máje) a všude hráli svých deset písní. Kdykoli a kdekoli to šlo.
     V roce 1989 se náš muzikantský profesní růst pon
ěkud zpomalil, neb jsme byli zcela vytíženi přípravou státního převratu, který jsme naplánovali na patnáctý listopad. Díky organizačním nesrovnalostem nám datum o dva dny nevyšlo. Ale i tak dobře, i když nám bylo trošku líto těch kolegů, které jsme onoho osudného večera nahnali na Národní třídu…
     Za dlouhých stávkových nocí na Fakult
ě matematiky v Karlíně jsme - jak jinak - hráli. A, kupodivu, nehráli jsme Kryla, Hutku, či Mertu, což by bylo v dané situaci nanejvýš příhodné. Ujížděli jsme tehdy na písničkách asi posledního květinového dítěte české kotliny, Jardy Ježka a jeho legendárních Č.p. 8. Chlapi z ulice nám nosili flašky vodky a basy piv. Odmítali jsme je a žili jen na cigaretách a kávě, kterou nám vařili ti nejobávanější profesoři. Ráno jsme obíhali nádraží a roznášeli cyklostylované noviny. Byla to krásná doba. Leč, jak praví pan spisovatel Žák, revoluce je krásná věc, ale to co přijde potom nestojí většinou za fajfku tabáku…
      Ale zpátky k muzice. N
ěkdy v dobách tohoto dějinného kvasu jsme poznali jednu půvabnou blondýnku, která bydlela o patro níž a uměla Stánky. Bohužel neuměla Toulavýho. Tak jsme udělali zkoušku. Byla to naše první a uskutečnila se v mezipatře osmého a devátého patra „našich“ kolejí. Na tomto plácku, který na otevřeném schodišti dodával našim hlasů efektu hodného halu pražského Rudolfina, jsme v následujících třech letech proseděli každou volnou chvilku. A já začal psát. Nejprve pomalu, pracně a velmi nesměle, neb jsem tehdy ještě nevěřil, že to, co se zlehka začíná dotýkat mého čela, je múza. První text: Budíček. Na objednávku kamaráda, organizujícího dětský tábor. Na hudbu Seekers. První jakž takž povedený text: Julie a Romeo. Na hudbu Marka Knopflera. První kompletní písnička… Dodnes to vidím. Podzimní ráno na Kamenici a jedna moc smutná holka. A já s kytarou.
    
SVÍTÁ

   
Náš první kontrabasista Jirka Meloun byl velmi šikovný kluk. Vyrobil na koleně výkonový zesilovač, utesal odposlechy, napájel dráty, ozvučil nás. Co basák měl, bohužel, dva nedostatky. Neměl basu a neuměl na basu hrát. Ten druhý problém, pokud vím, nevyřešil nikdy. Ten první naopak briskně. Vyzvedl ze spořitelny všechny své úspory a celých oněch dvě stě korun investoval do koupě kontrabasu. Nástroj to byl skutečně výjimečný. Mistr Jaroslav Kovář, který nám tehdy pomáhal s prvními kontrabasovými party, prohlásil, že už viděl v životě hodně, ale korkovou basu potaženou pijákem ještě nikdy. Charakteristický zvuk tohoto nástroje mi nikdy nevymizí z paměti. Díky němu jsme byli první folkovou kapelou, které pod cinkáním kytar burácel technobuben.
     A přišel rok 1992. Poprvé v život
ě jsme obeslali Portu, Zahradu, Telč… A vyrazili jsme dobývat svět. Měli jsme překližkové kytary s vlastnoručně vyrobenými snímači z hodinek (samozřejmě digitálních, nikoli mechanických), trému jak septimán před deflorací (Dr. Štrosmajer), jen matně jsme tušili, jak se staví trojhlas a jak se zpívá na mikrofon. Měli jsme devět vlastních písní. Ale byli jsme

     KAPELA!


   
Intermezzo první.

     Když jsme se poprvé prokazovali plackou účinkujících u strážnické brány snového festivalu Zahrada, m
ěli jsme pocit, že nám patří svět. Pohledy všech, jak se nám zdálo, byly upřeny na nás. Nořili jsme se do proudících davů, vysedávali na muzikantských zahrádkách a v zákulisí, rozdávali rady, tvářili se světácky a blahosklonně a zapřádali zasvěcené rozhovory s našimi dřívějšími vzory. Byli jsme nádherně hloupí, nepochopitelně sebevědomí a strašně k smíchu. Ale to nic. To patří k věku.
     Až pozd
ěji večer, když jsme se poprvé opájeli mořem svíček pod námi, začala se v nás tetelit dušička. Poprvé jsme si z druhé strany sáhli na velikost dřívějších portovních zážitků a nám to začalo docházet. A od té doby se snažíme být co možná nejméně hloupí, co nejskromnější a k smíchu jen tehdy, když to sami chceme…
    P.s. Ten večer zpívala Jindřiška poprvé Holku od koní…

     Kapitola druhá.

  
  Pokud bych psal pohádku o Devítce, moje vyprávění by mělo skončit právě teď. Neboť jak jdou pohádky? Hrdina přeplave moře, přeleze hory, překoná protivenství (zabije draka), dosáhne cíle a nastane slavná svatba. A my jsme právě v tomhle místě. Žádná pohádka nepokračuje dál. Nevypráví o tom, jak si princ s princeznou zařizují byt, obracejí v ruce každou korunu, jak shání práci, jak se poprvé pohádají. Po svatbě prostě přichází normální život a pro ten není v pohádkách místo. Ale já nepíšu pohádku. Já píšu pravdivou historii, takže musím pokračovat.
     Všem nám bylo jasné, že s Jirkou u basy to dál nepůjde. A tak se Jiřík definitivn
ě přesunul za čudlíky mixážního pultu a u kontrabasu ho nakrátko vystřídal Moravák Martin Píštěk, který si tento post zajistil mimo jiné tím, že na první zkoušku přinesl kromě kvalitního kontrabasu i flašku horňácké slivovice a demižon burčáku. A já si vzal Zlaté stránky (mluvíme o době předinternetové), balík tužek, hrst drobných na telefon a jal se shánět hraní. (Později jsem zjistil, že právě tohle dělat opravdu neumím.) Leč hráli jsme tehdy takměř zadarmo, byli jsme nové koště (o kvalitě metení raději pomlčím), takže hraní bylo poměrně dost. Hráli jsme všude, kde se dalo. Po chmelových brigádách, klubech, hospodách, country bálech… Doufali jsme, mimochodem marně, že se to zúročí. Přehrkotali jsme stovky kilometrů v Medvědovo (Tomáš Hofrichter) škodovce Helmut, či v Jirkovo Barkasu, často na neúplný počet válců, bez stěračů, brzd, topení, či světel. V zimě nám byla zima a v létě jsme se potili (s výjimkou Jindřišky) jak hasky na rovníku. Při jízdě do kopce jsme sledovali krajinu, jestli ještě ubíhá dozadu, při jízdě z kopce jsme se podobali utržené lavině. Litr benzínu stál tehdy dvanáct padesát a litr rumu stovku.
     N
ěkdy v průběhu těch let odešel Martin Píštěk (na vojnu) a do kapely přišel osudový muzikant, Medvědův mladší bratr, David Hofrichter. V té době fanatik kontrabasu, vpadl do kapelního života jako deus ex machina. Povýšil folkovou basu z harmonického na melodický nástroj a mě degradoval ze sólového kytaristy na kytaristu doprovodného. Byl to začátek éry, kdy se Devítka definitivně vyprofilovala. Začala být (i díky Davidovi) charakteristická. Přestal jsem se bát svých veršů a melodií. V roce 1995 jsme na Zahradě vypidlikáčovali Krtečka, zahráli jsme si na finále Porty, poprvé jsme stanuli na nádvoří zámku v Telči a v anketě Folk a country jsme obdrželi stříbrný klíč za objev roku. Jindřiška se stala třetí nejoblíbenější zpěvačkou roku a já se co zpěvák umístil o jedno místo před Pavlem Bobkem. Bylo to sladké, mámivé, ale už jsme stáli nohama na zemi. Když jsme onen výše zmíněný klíč na slavnostním koncertě v pražské Lucerně (!) přebírali, měl jsem pocit, že bereme do ruky klíč, který nám otevře všechny dveře, které budeme chtít otevřít. Ještě jsme netušili, že v muzice univerzál neexistuje. Že ke každým dveřím je jiný klíč.
     Tehdy mi řekl jeden zkušený muzikant. „Teď to budete mít blbý. Budou se od vás čekat profesionální výkony, ale podmínky budete mít pořád amatérský.“
     M
ěl pravdu pragmatik prožluklý…

     Intermezzo druhé.

     Jednoho dne se na nást
ěnce „našich“ kolejí objevil plakátek mnou samým zručně propisotem vytlačený, který oznamoval, že dne toho a toho v kinosále kolejí 17. listopadu proběhne první Folkový večer skupiny Devítka a jejích hostů. S bezelstností a drzostí mládí vlastní, bez koncepce, bez povolení a bez peněz, rozhodli jsme se pořádat v Praze (!) pravidelné každoměsíční koncerty. A tak vznikla tradice Folkových večerů, která k nám patří jako k Zíchovi banjo.
     V roce 1998 jsme usoudili, že pořádat koncerty v prostředí, kde už nám v
ětšina lidí vyká a kde nás i burani pouští u baru sednout (tedy na vysokoškolských kolejích) je poněkud nepatřičné a začali se poohlížet jinde. A stal se malý zázrak. Svou pohostinnou, tradiční a fascinující náruč nám otevřela legendární Malostranská beseda. A od té doby tam patříme. Stejně, jako tam kdysi patřili Marsyas, nebo Jára Cimrman. Takže, stejně jako kdysi na kolejích. Folkový večer skupiny Devítka, každou první středu v měsíci ve 20.30. Místo konání:
     Malostranská Beseda.

     Intermezzo třetí.

     Roku tisícího devítistého devadesátého šestého m
ě můj přítel Jirka Mašek, takto též zvukař slavné skupiny Žalman a spol. poprosil, zda bych mu nemohl za účelem natočení demosnímku jakési kapely zajistit, samozřejmě za rozumnou cenu, pronájem jednoho ze salonků menzy naší alma mater. Povedlo se. Prožili jsme tam tři týdny krásné práce a oslňujícího objevování, jejichž výsledkem byl nejen demosnímek oné skupiny, ale i první, víceméně profesionální nahrávka skupiny DEVÍTKA. Z oné nahrávky o něco málo později vznikla první deska Devítky a ze spolupráce na ní základ dodnes velmi úspěšně fungujícího studia Good Day Records, na jehož vzniku měl jsem tímto tu čest se podílet, a kterému jsem věnoval několik dalších krásných let….

   
Poslání první.

   
Naší první „desku“ jsem nabídl vydavatelství Folk a Country. Při jednání snažil jsem se tvářit sebevědomě. Jupp se tvářil potměšile a Hanka pobaveně. V tu chvíli jsem ještě nevěděl, že nám vlastně docela dost drží palce. „Tak to natočte pořádně a my to vydáme.“ Řekl mi Jupp. Pobryndal jsem si sváteční triko kávou, zapálil si cigaretu od filtru a odebral se do studia. Tam jsme natočili celou desku ještě jednou a oni to vydali. A Devítka měla první CD. Ta deska se jmenuje
     JEŠTĚ SE STŘILÍ.
   
A psal se červen roku devatenáctistého devadesátého šestého po narození Krista.  A pohádka o skupině Devítka by mohla opět skončit. Díky Bohu, neskončila.

     Kapitola třetí.

   
Ocitáme se, milý čtenáři v roce 1997. V roce, který zásadním způsobem změnil život můj, jakož i život mé ženy. Z pouličního prodavače knih, pražského špeditéra, spolumajitele a čudlíkáře studia a amatérského muzikanta, stal jsem se nejvytíženějším muzikantem naší folkové scény. Partnerství v kapele nám nabídla legenda českého folku Žalman a zároveň můj litvínovský soused přes ulici Luboš Stráník. Vzal jsem obojí. Byla to neuvěřitelně krásná a neuvěřitelně hektická doba. Byli jsme tehdy s Jindřiškou vlastně bezdomovci, ale popravdě, byt jsme tehdy, důsledně vzato, ani nepotřebovali. Pokud jsme nebyli na šňůře s Žalmanem, zkoušeli jsme u něj na chatě. Pokud jsme nezkoušeli, či nehráli s Žalmanem, hráli jsme s Devítkou, nebo zkoušeli u brášků Hofrichterů v Rychnově. Když nám zbyla troška času, jeli jsme ke Stráníkům na Český Jiřetín a tam zkoušeli. Občas jsme se Stráníky i koncertovali. Zbytek času jsem proseděl za pultem studia a točil do dvou, tří hodin do rána. Pak jsem se svalil do spacáku v nahrávárně a prospal pár hodin, než jsem jel na další zkoušku, koncert, nebo než jsem znovu roztočil kola osudu. Tedy, pardon! Kola šestnáctistopého magnetofonu Fostex!
     V témže roce jsme s Pavlem Lohonkou Žalmanem, Petrem Novotným a Jirkou Maškem (abych uvedl kompletní sestavu tehdejšího Spolu) natočili asi nejzdařilejší desku Žalman a spolu všech dob. Jmenuje se Láska a smrt. V témže roce jsem s Devítkou natočil asi nejucelen
ější a nejkompaktnější desku Devítky. Jmenuje se
     Pierot.
     Ob
ě desky vyšly na jaře, léta páně 1998.

 
   P. s. Pierot měl poměrně zajímavou genezi. Do studia jsem šel s hotovým repertoárem a přesnou představou. Byla to totiž doba, kdy folkaři zjistili, že existují elektrické kytary, klávesy a bicí. Bylo to zjištění tak fascinující, že se z folkáčů stali Janáčkové v rockovém kabátě jen s tím rozdílem, že nikdo z nich nebyl Janáček a málokdo tušil, jak se dělá rock. Protože od přírody nerad plavu s proudem a ač Vodnář jsem beran, chtěl jsem natočit ryze akustickou desku. Postavit její působivost ne na hudebních či studiových efektech, ale na repertoáru a síle jednoduchých aranží. Ve studiu jsem však zjistil, že některé z písniček pro Pierota napsaných, výše zmíněné neunesou. Nezbývalo, než vyhodit je a přímo v  průběhu natáčení dopsat písničky nové. Samozřejmě v noci, po skončení frekvence. Tímto způsobem vznikla například písnička, která dodnes patří k mým nejmilejším. Až sejdeme k vám…

     Kapitola čtvrtá.

    
Múza je bytost vrtkavá, marnivá a nevyzpytatelná. Jako ostatně každá ženská. Jsou týdny, měsíce i roky, kdy vás otravuje ve dne v noci, kdy je k neukojení, kdy hrnete písničky jak automat na televizní seriály a kolem páté ráno píšete na papírové pytlíky, protože kancelářský papír Vám došel. (V té době se ještě počítač co psací stroj u folkáčů nepoužíval.) A pak přijde krize. Múza začne trpět migrénami, podezřele často má své dny, a když už si myslíte, že by něco mohlo být, odjede k mamince. A právě to se stalo té mojí múze po Pierotovi.
     Je vcelku normální, že po vydání desky se dostavuje určitá autorská menopauza, ale ta moje tehdy trvala skoro rok. Snažil jsem se. Pil jsem, flámoval, hledal inspiraci v uličkách noční Prahy, nic. Abstinoval jsem, chodil po lukách a luzích, zp
ěvu ptactva naslouchal, nic. Malomyslnost, které jsem propadl, dosáhla takových rozměrů, že jsem uvažoval o tom, jestli jsem náhodou vše, co jsem napsat měl, už nenapsal…
     K období „po Pierotovi“ se shodou okolností váže i nejvýrazn
ější stagnace kapely. Hráli jsme málo, z podstaty a, přiznám se, bez chuti. Zlom byl radikální a odehrál se v jednom dni. Tím dnem byl třetí únor roku 1999. Ten den jsme hráli v Malostranské a já slavil třicáté narozeniny. A tu noc jsem napsal píseň
     Třetí vydání.

     Trocha bulváru, čili pohled do soukromí.

    
Někdy nedlouho před výše zmíněným datem začalo paradoxně asi jedno z ne-li nejšťastnějších, tak rozhodně jedno z nejspokojenějších období mého života. Konečně se nám podařilo pronajmout si byt, a to dokonce v nejkrásnějším městě na světě, na Žižkově. Byt měl okna do dvora, před okny šuměly vzrostlé stromy. Na jaře nás budil křik ptáků a vůně lipových květů. Ani jsme nevěděli, že o dvě stě metrů dál rachotí tramvaje, auta a náklaďáky. Vanu jsme měli v kuchyňce a člověk z ní viděl na televizi. O kousek výš v ulici bydlel můj spolužák z gymplu, jinak též trumpetista z „Laury“, kousek níž Norby Kovácz, který mi při společném venčení psů vyprávěl o natáčení pořadu „S politiky netančím“. O patro výš zvukař pan Malý. Přes roh ulice se nalézala restaurace „U Veverků“, která nás přijala co štamgasty hned při třetí návštěvě. Měli jsme fůru kamarádů, kteří chtěli žít a málokterou noc jsme v našem žižkovském azylu spali s Jindřiškou sami. Se Spolem jsme hráli sto padesát koncertů ročně a republika byla neuvěřitelně malá. Měli jsme dost peněz na to, abychom o nich nemuseli přemýšlet. Když jsme se ve dvě hodiny ráno vrátili z hraní v Ostravě, či Bratislavě, stačilo zajít do vedlejšího vchodu do „nonstopáče“ kterému jsme s Jindřiškou říkali trefně U smradů a kde člověk obdržel točené pivo a panáka becherovky. Jednou tam jeden štamgast přinesl Jindřišce ve čtyři ráno dvoumetrovou krajtu. Jasně, že si ji chtěla nechat.

    Kapitola pátá.

  
  Písnička Třetí vydání jakoby utrhla lavinu. Už když jsem si tu osudnou noc ráno do světlíku žižkovského činžáku tichounce vybrnkával nápěv a na toaletní papír psal slova, slyšel jsem smyčcový kvartet. A taky písničku, která bude před a po. V následujících týdnech a měsících jsem psal i dvě písničky naráz. V době, kdy deska Třetí vydání spatřila světlo světa, hráli jsme už několik písniček z Pohádky. Ale to předbíhám.
     Na rozdíl od Samsona, který razí názor, že žánr je pouze záležitost aranže si myslím, že pokud je člov
ěk vnímavý a pokorný, pozná, jakou aranž písnička sama chce. A že sama písnička je už v hlavě autora žánrem. Nevím, proč právě v letech mezi rokem 1999 a 2001 jsem psal písničky, které často z principu folkové nebyly. A protože jsem se vždy snažil být vnímavý a pokorný, natočil jsem písničky pro desku Třetí vydání tak, jak dle mého natočeny být měly. Některé jen s jednou kytarou, některé s „dospělou“ kapelou. Ke spolupráci jsem přizval spřátelenou skupinu jménem Wild West. Partičku východočeských drsňáků, kteří nosili kožené bundy, pili bourbon, zapíjeli ho šampaňským a hráli jižanský rock. Zdalipak, milí čtenáři, uhodneš, aniž bys běžel rychle hledat booklet desky, kdo hrál ve Wild Westu sólovou kytaru?
     Desku jsme poprvé představili na Zahrad
ě v roce 2001 recitálem na scéně Kaplička. Koncert, na kterém s námi hrál i bubeník Wild Westu a od té doby i náš dvorní studiový a příležitostně i pódiový bicák Daneš Marinica, si přišla poslechnout bezmála tisícovka lidí. Po koncertě jsme prodali osmdesát devět nosičů. Tento rekord byl překonán až 9. 9. 2009. Ale to už hodně předbíhám.

    Intermezzo čtvrté.

     Jindřišce, která po koncertech nadšeným davům diváků prodává naše desky se často stává, že lidé si cht
ějí koupit „tu desku, na které je Holka od koní“. Někdy na sklonku roku 2001 jsme zjistili, že ona deska, tedy Ještě se střílí, je vyprodaná. Stejně jako její mladší sestra, Pierot. (To zní blbě.) Rozhodli jsme se s Jirkou Maškem, že bychom mohli vydat reedici obou desek na jednom CD svépomocí. Vlastník práv na první desku, Michal Jupp Konečný se potměšile usmál, mávl rukou a řekl, ať si s tím děláme, co chceme. Vlastník práv na Pierota však zmizel ne-li ze světa, tak alespoň z našeho obzoru. Tak jsme po dlouhém uvažování postupovali, no myslím, že velmi dobře. Rozhodli jsme se Pierota natočit znovu. Ne však už ve studiu, ale živě. A kde? No kde jinde, než v Malostranské besedě. Naše první dvoj CD a zároveň první live nahrávka vyšla na podzim roku2002.

     Kapitola šestá.

     Vždycky jsem se snažil, aby každá další deska, kterou vydáme, byla lepší, než ta předešlá. Přesn
ěji řečeno, abych já byl zcela upřímně přesvědčen, že tomu tak je. Deska, o které bych si to nemyslel, by nevyšla. V roce 2003 vyšla
     Pohádka.

     Moje navýsost osobní zpov
ěď a definitivní obrázek toho, kam bych jako autor chtěl jít.
     Bylo by asi případné označit Pohádku za labutí píse
ň staré Devítky. Nevím jak mí parťáci, ale já už v době, kdy se Pohádka točila, cítil cosi v kostech. Devítka byla vyhořelá. Zdánlivě bylo vše v pořádku, ale ona pomyslná energie, radost z hraní, radost z objevování, ta už nebyla. Bráškové dávno založili rodiny a ve svých profesích úspěšně a rychle stoupali po stupních žebříčku kariéry. Kluci jezdili, hráli, občas i zkouška byla, ale už jsem cítil, že to spíš bolí, než těší.

     Intermezzo páté.
     Dodnes mám tu noc před sebou. V lednové sn
ěhové kalamitě se vracíme z hračky v Ostravě. Řídím. Jedu co to jde, ale není nic vidět a silnice je jako mýdlo. David vedle mě kupodivu nespí, jako obvykle, ale nervózně se vrtí. Kluky vykládám v Praze u jejich auta v půl čtvrté ráno. Vím, že vstávají v šest. Ještě na parkovišti se David otáčí. „Na tohle já už nemám.“ Je mi jasné, že Devítka, tak jak jsem ji znal a žil, právě tuhle noc skončila.

     S brášky jsme se dohodli, že dojedou festivalovou sezónu a v září ud
ěláme poslední koncert v Besedě. Byl ten rozchod na můj vkus až příliš racionální a málo emotivní. Možná je to tím, že přišlo pouze to, co jsme už několik let předpokládali, čekali a vlastně jen odkládali ten okamžik nepříjemné pravdy. Možná, a nechci býti cynický, se nám všem, i přes ten hluboký a velmi tichý smutek, ulevilo.
     Poslední koncert staré Devítky v naší osudové Besed
ě mi co do emocí vše vynahradil. Bylo nabito, fanklubáci se slzami v očích chroupali rakvičky se šlehačkou, provolávali jména svých medvědích miláčků a při závěrečném „Standing Ovation“, kdy už já dávno klopil pivo v báru, zvlhly i oči jinak vždy drsných jizerskohorských hochů Hofrichterů. No, a pak jsme sbalili fidlátka, podali si ruce a rozjeli se domů. Tak jako vždycky, ale tentokrát naposled.
     Leč, jak praví klasik, král zemřel, ať žije král…

     Kapitola zatím poslední.

     I nejstarobylejší a nejušlechtilejší rod potřebuje občas genetickou injekci nové krve, jinak zdegeneruje. Staroslavnému rodu Devítkovců se této dostalo v roce 2005. Podstatn
ě hmotnější část kapely odešla ke svým rodinám a civilním zaměstnáním a nahradil je zdánlivě nenápadný muž prošedivělého hára a rychlých prstů, posvěcený navíc absolutoriem v oboru věd kytarových.
     Petr Havrda.
     A my znovu začínali od nuly. A nejen aranžovat, zkoušet. Tušil jsem, že při vrozeném konzervativizmu folkového publika jakož i pořadatelstva nám nebude ona zásadní zm
ěna tak snadno odpuštěna. Ale bylo to horší, než jsem čekal. Až na pár věrných nás všichni hodili přes palubu.

     Citát ze Zpravodaje Prázdnin v Telči: Dnes večer vystoupí na nádvoří zámku skupina Devítka. Přesto, že tato skupina už má nejlepší léta za sebou, její písničky si pořád stojí za to poslechnout.

     Tak jsme ud
ělali to jediné, co jsme udělat mohli. Zkoušeli jsme, tlačili na pilu jak to jen šlo, a hlavně hráli. A já psal. Psal jsem s chutí a, Bůh mi odpusť pýchu, nejlíp, jak jsem kdy psal. A napsal jsem desku, kterou jsem nazval
     Chat.
     Hudební kritik pan Vlasák o Chatu napsal, že Devítka už nehraje folk, ale střední proud. A také (pravd
ěpodobně ve snaze pochválit), že to Devítce perfektně šlape. Mýlil se, bohužel, v obojím. Pokud by to, co představuje Chat, byl „mainstreem“, pak nevím o jediném středoproudém rádiu v republice. A na Chatu, nám to rozhodně ještě „nešlapalo“ perfektně… Chat jsme natočili bez výrazné pomoci hostů. V pěti písničkách zazněla baskytara Petra Novotného, v jedné kontrabas Davida Hofrichtera. Rytmiku, kterou deska chtěla (já za to opravdu nemůžu) obstaraly z části bicí Daneše Marinici, z části všemožná udělátka kouzelníka Davida Landštofa. Vydáno na jaře roku 2007. Amen.
     Chápu, že pro naše skalní fandy mohla být zm
ěna v kapele a konsekventně i sound Chatu překvapením na hranici šoku. (I přes to, že dodnes považuji Chat za autorsky a muzikantsky nejzralejší desku Devítky.) Promiňte moji milí. Ač bývalý matfyzák, neumím dobře kalkulovat. Muziku dělám tak, jak to právě v tu chvíli cítím. Tak jak to zrovna chci a považuji za správné. Nebude to jinak a navíc… Mám pravdu…

     Přes všechnu kontroverzi práv
ě od Chatu se Devítka odrazila k novému životu. Mnohé z písniček, které jsem pro tuhle desku napsal (Dobrý duše, I Want All, Měsíc vlků…), se staly základem nového repertoáru. V útrobách našeho multivanu začali jsme opět polykat kilometry nejdražších dálnic Evropy (D 1, D 5, D 8, D 11 atd.). Sálky a kluby se začaly opět plnit a potlesky, Bůh mi odpusť pýchu, potlesky začaly být delšími, než jsou ty ze slušnosti.

    
Poslání druhé.

  
  Definitivní satisfakci jsem obdržel dne 9. 9. 2009. K tomuto termínu, který by ani hňup, jsa majitelem firmy Devítka nemohl nechat projít bez povšimnutí, jsme si připravili dva dárky. Galakoncert v Divadle Járy Cimrmana (viz. Jak bylo) a „The Best Of“ desku s názvem Tři tvoří společnost, v týž den a na stejném místě pokřtěnou.
     Deska je výjimečná ze dvou důvodů. Její dramaturgii vytvořili prostřednictvím našich stránek všichni, kdo cht
ěli. Ne desce nezazněl jediný tón, vytvořený jinou rukou než naší.
     A to je zatím všechno. Snad jen…

     Pohádka na konec. A protože ješt
ě neumřeli, pidlikají dodnes…
zpěvník